Zámeček - jediné oficiální médium pro dětské domovy České republiky
Zámeček - jediné oficiální médium pro dětské domovy České republiky
Časopis Zámeček - www.zamecek.net
Časopis Zámeček - www.zamecek.net
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
DUHA Zámeček
DUHA Zámeček

Patrik Filo (dříve DD Mariánské Lázně): Paní ředitelka mi zachránila život

Patrik Filo (dříve DD Mariánské Lázně): Paní ředitelka mi zachránila život
8.11.2015
Zámeček administrátor
Přečteno: 1254x

TRÁVA, DLUHY, BEZDOMOVECTVÍ. Na jeho první cestu v jeho 18 letech z dětského domova bude Patrik opravdu nerad vzpomínat. Čtyři roky možného i nemožného. Patrikovi se však podařilo dostat na tu správnou životní cestu, která jeho život otočila vzhůru nohama. Je vděčný paní ředitelce a lidem ze Sámovky, kteří za touto proměnou stojí. Bez jeho vůle by však něco podobného bylo zcela nereálné.

Dnes už je v insolvenčním řízení, žije v Sámovce v Praze, díky New Job New Life pracuje v Bageterii Boulevard a je odhodlaný dokončit závěrečné zkoušky na kuchaře-číšníka. Přečtěte si příběh, který nám Patrik vyprávěl při našem setkání v kavárně Pražírna v Praze.

Kavárna Pražírna 

Kojeňák, děcák, pěstounská rodina, diagnosťák, děcák….

Jmenuji se Patrik Filo a teď je mi 21 let. Byl jsem v dětském domově v Mariánských lázních. Tam jsem byl od tří do sedmi let, poté následoval můj pobyt v pěsounské rodině. Tam jsem byl do dvanácti a pak jsem šel do diagnosťáku v Plzni. Odtud zpět do Mariánek, kde jsem byl do svých osmnácti.

Proč jsem šel vlastně do děcáku? Řeknu tak, jak jsem to slyšel od svý mámy. Měla prý přítele, se kterým čekala mě. On byl slovák a na Slovensku měl barák, tak se tam přestěhovali. Tam začala matka chlastat, poté se vrátila zpět do Česka a tady neměla nic. Proto mě dala do kojeňáku, kde jsem byl tři roky a poté jsem šel do děcáku.

 

Kvůli trávě jsem nestihl závěrečné zkoušky

Na střední jsem šel na hotelovku. To si pamatuji doteď. Šel jsem s tetou z nákupu a ona hrozně ráda povídala. Měla dva syny, jeden z nich ve Francii a druhý dělal číšníka a jezdil různě po horách. Říkala, že si za sezonu vydělal tolik a tolik a mě to nadchlo. Když jsem se rozhodoval, to jsem chtěl jít ještě na truhláře, ale hotelovka byla v Mariánkách a navíc jsem si dokázal sám sebe v tomto oboru představit. To bylo všechno ještě v pořádku.

Pak to všechno odstartovalo. Mým největším problémem byla tráva. Někde v půlce devítky jsem začal. V domově dělali testy, ale vždycky jsem věděl, jak to obejít. Na základce se to ještě neprojevovalo, ale na tý střední už pomalinku jo. Ani ne na známkách nebo na chování. Obecně se to asi projevilo v postavení moji role v životě. Dost jsem si to podělal. Přišel jsem pozdě na závěrečky. A spíše ta tráva se projevila v nezodpovědnosti. Hodně lidí se mě ptalo, proč jsem hulil a to vám řekne každý, člověk nemyslí na tolik věcí, nemá stres a je mu dobře. Ale když to hulí člověk tak moc, jako já - tak to má důsledky, které se promítnou do té reality - přestaneš řešit problémy, být neodpovědný.

alcohol-y-marihuana1.jpg 

Nedokončený obor? Odchod z dětského domova

Dostal jsem šanci, ale mistrová si mě vychutnala, byla přísná. Taková stará škola, moc mě nemusela. Měl jsem celkem tři šance. O té první jsem nevěděl, na tu druhou jsem chtěl přijít, ale v rámci toho, že jsem už nebyl v děcáku, jsem chodil do práce a prostě mi to nedovolili. Chtěl jsem volno, ale neřekl jsem kvůli čemu, takže to nebylo o tom, že by nechtěli, abych si dokončil školu. Asi jsem to měl říct, ale v tu chvíli jsem to takto špatně vyhodnotil. Třetí šanci jsem po tři čtvrtě roce už nevyužil.

Po odchodu z děcáku jsem si domluvil práci v hotelu, kde jsem měl už od prváku praxi, kde mě vzali normálně na smlouvu. Zrovna teď probíráme v Domě na půl cesty se sociální pracovnicí, že mám studovat dál, protože pak je možnost těch startovacích bytů, kde člověk může zůstat 2, 3, 4 roky.

Z garsonky na ubytovnu, poté na ulici...

Nejprve jsem byl v garsonce, která je asi 100 metrů od děcáku, ale s domovem nic společného neměla. šlo o normální podnájem. Šel jsem ještě s kámošem, který chtěl vypadnout z děcáku. to bylo během letních prázdnin. Fandovi ještě nebylo 18, takže měl možnost na dva měsíce na zkoušku a vrátil se zpět do domova. Nájem stál 7 000 korun, což už bylo hodně peněz a to jsem neuplatil. Šel jsem tedy na velkou ubytovnu v Mariánkách a tam jsem bydlel dalšího půl roku.

V Mariankách jsem se dokonce dostal i na ulici, kde jsem byl 4 měsíce. Říká se, že to musí jít od toho člověka, že nikomu štěstí do dlaně nespadne, ale když se na to podívám teď, tak mně se to zrovna stalo. Nebýt paní ředitelky, tak jsem na té ulici doteď, zachránila mi život. Na ulici jsem občas potkával i děcka z domova. Snažil jsem se to nedávat najevo, ale všichni to věděli. Nebylo to tím stylem, že bych někde klečel a žebral. Spíše to je náročné psychicky, že jsem chodil za kamarády: ,,Hele, nemůžu u tebe přespat, nemáš něco, můžu si půjčit”, a tak dále...

Zima? V noci po hospodách a s feťákama

Zrovna to vyšlo hezky na zimu. Hodně lidí se mě i ptalo, jestli jsem začal fetovat, že takto na ulici to fakt nejde. Fet je ta poslední kapka, do čeho by mohl člověk spadnout. Sám mám slabou vůli, ale řekl jsem si, že dál než třeba tráva prostě nepůjdu.

Práce v hotelu, v dílně i ve velkoskladu

Pořád jsem pracoval. Dělal jsem rok v hotelu, poté jsem šel na brusiče, kde jsem byl půl roku a pak jsem šel do velkoskladu, kde jsem vydržel asi rok. Brusiče jsem našel na internetu a na pohovoru jsem rovnou podepisoval smlouvu. Na skladníka - to bylo přes známýho, který tam dělal dlouho. Pomohl mi zařídit všechny papíry. Většinu času mimo děcák jsem měl práci. Byly však doby, kdy jsem ji neměl...

Moje poslední šance

Kdo mi nejvíce pomohl a díky komu jsem tady, a možná si to ještě neuvědomuju, a můžu říct, že mi zachránila zadek, je paní ředitelka z děcáku. Měl jsem možnost kdykoliv přijít do děcáku pokecat za tetami a za děckama. Dělal jsem hlouposti a byl jsem ve velkém průseru. Ředitelka se o nich dozvěděla. Přišel jsem do domova úplně náhodně za tetou a do tý skupiny přišla paní ředitelka a tím to začalo. Chtěla se mnou mluvit. Ptala se mě, jestli nepotřebuji pomoc, a nebídla mi centrum Sámovku. Tím to všechno znovu začalo...

Byla to poslední šance pro mě se vyškrábat. V hloubi sám sebe jsem doufal, že mi to pomůže, ale ta první reakce byla, že nechci, ale to jsem nahlas neřekl. Ještě ten den napsala paní ředitelka do Sámovky. Před nastěhováním musí proběhnout dva rozhovory v Praze. Jeli jsme poté spolu na první pohovor, a vzhledem k tomu, že jsem neměl peníze ani na jízdenku, všechno mi platil děcák. Měsíc na to jsem jel na druhý pohovor, s tím že už jsem se tam zároveň stěhoval. Měl jsem štěstí, protože těch lidí je tam více.

logo_samovka.jpg

Nový život v Praze

Musel jsem dodržovat pravidla. Možná, kdybych tam šel hned z děcáku, tak bych s tím měl problém. Ale s tím, že už jsem si něco zažil a už mám snad nějaký rozum, tak to byly prkotiny. První tři měsíce jsem musel být do 12 doma, nekouřit a nepít doma, uklízet před barákem jednou týdně, absolvovat schůzky. Kvůli symbolickému nájmu jsem si i vyřizoval příspěvek na bydlení na úřadě.

Ze začátku jsme hledali všechno možné na práci. Hledali jsme samostatně v Sámovce, kde jsem pak byl na různých pohovorech, ale nikam mě nevzali. Tady začal můj příběh s New Job New Life, protože se to takto propojilo. A až třetí možnost se podařila. Každý řekne, že je tady moc práce, ale na ni čeká mnoho lidí.

Díky NEW JOB NEW LIFE nová práce

Nehrálo podle mě roli to, že jsem nedokončil školu, protože v některých inzerátech jsem to ani nemusel zadávat, takže si myslím, že například když jsem se hlásil na skladníka, ze dvou kandidátů, vybrali toho druhého kluka a mě ne, protože měl zkušenosti. Pak jsem chtěl jít pracovat do restaurace, kde se mnou pěkně vypekli. Na pohovoru jsme se dohodli, že druhý den přijdu na zkoušku, byl jsem tam asi 4 hodiny. Šéf mi řekl dobře, přijďte i zítra ještě na zkoušku, a že mi dá vědět. On už tam druhý den ani nebyl. To však nebylo přes NJNL, ale v rámci Sámovky. Dlouho se i po mém kontaktování neozýval, později jen slíbil, že se ozve, ale dlouho nic. Pak mi oznámil, že už vzali někoho jiného.

Třetí pak šance a to díky NEW JOB NEW LIFE vyšla. Pracuji v Bageterii Boulevard v Praze na Vodičkově. Tam to bylo rychlé, ukázali mi, jak to tam funguje. Jedná se o pozici kuchaře v kuchyni. Manažer mi volal, hned jsme se domlouvali na nástupu, a už tam jsem čvrtý měsíc.

Každý den jsem tam v průměru devět hodin. Nechci to zakřiknout, ale zatím mě to baví. Hodně sázím na kolektiv, který mě sedí. Teď je tam ale půlka personálu nová, a je to stresově náročnější. Změnu zatím neplánuji, protože jsem tam docela spokojený. Nedá se tam vydělat statisíce, ale vydělám si okolo 14 000,- měsíčně, plus prémie. V Sámovce platím 3 000,-, navíc teď budu platiti 1 000,- za insolvenčního správce, se kterým řešíme i se Sámovkou moje oddlužení.

boulevard.jpg

Strach z metra i tramvají

Ještě v Mariánkách jsem zkusil šalvěj divotvornou, kvůli které jsem měl později holotropy, flashbacky a kvůli tomu jsem přestal i hulit, protože jsem to už celé nedával psychicky. Ty první měsíce to bylo v Praze docela hustý. Měl jsem úzkosti, dělalo mi problémy jezdit tramvají, metrem, i když to zní možná vtipně. Tráva podle mě není droga, to je jako čokoláda nebo kafé, Čeho je však moc, toho je příliš. Lidi říkají, že to, co jsem si prožil ,na mě nejde poznat.

Téměř čtvrtmilionové dluhy. Modlím se, aby se nepřihlásili další...

To jsem se zadlužil ještě v Mariánkách. V průběhu tří let se to seskupilo a až tady v Praze jsem to začal řešit. Teď jsem byl dodávat nejrůznější papíry a teď už jsem na internetu, že jsem v osobním bankrotu, aby mi nemohli vzít alespoň to životní minimum. Dohromady to dělá asi čtvrt milionu korun, a je tam ještě jedna částka, které se fakt bojím. Nejprve jsem si půjčil u Providentu 10 000, tím to všechno začalo. Rok na to jsem si však vzal další půjčku na Providentu. Byl tam i další lichvář, kde bylo asi 300% úroků, po půl roce jsem tam volal, tam jsem si půjčil 30 000 a řekli mi, že tam mám 180 000, takže nevím, v jaké to je fázi a zatím tato částka ještě není započítána. Takže se modlím, aby se nepřihlásili z toho internetu, protože by to pak bylo přes půl milionu určitě.

Byl jsem naivní, dělal jsem kraviny

Do půjčky nejde člověk s tím, že pak bude mít problém to splatit a budou nějaké problémy. Vidí za tím jenom ty peníze, a co si bude moct koupit. Ted už to budu moct splácet, protože chodím do práce. Vlastně jsem to nechtěl ani úplně na bydlení, v tu dobu jsem chodil ven s kámošem a hlavu jsem měl úplně někde jinde. Měl jsem pocit, že mám volný svět že “můžu” a začal jsem dělat tyto kraviny.

Bylo to naivní. Byla to představa o tom, že až budu venku z děcáku, tamto budu dělat a tamto budu dělat, člověk má velký plán. Ve výsledku zjistíš, že to funguje úplně jinak. Spadneš do té reality a mě to trvalo asi ty čtyři celé roky, až jsem byl tady v Praze, když jsem začal myslet na nějaký smysl života, sebeuvědomění. Určitě mi pomohlo to město, lidi kolem mě. V Mariánkách jsem měl lidi, se kterými jsem raději chodil ven a nestaral se o důležité věci. Tady v Praze je to jinak. Řekl jsem si, že v Praze začnu od začátku, že udělám za vším čáru. Vím, že jsem se zas tak možná nezměnil na venek, ale v hlavě jsem si to srovnal vic, hlavně psychicky.

Oddlužení

Cíl je pro mě nyní se oddlužit. Budu to platit asi 2-3 roky. Díky tomu řízení nebudu muset splácet téměř čtvrt milionu, ale 118 tisíc, což už si myslím, že je pomalu polovina, co budu splácet a člověku se uleví splácet takto málo.

Vzpomínka na pěstounskou rodinu

Ten odchod z pěstounské rodiny byl ze dne na den. Oni už to asi plánovali delší dobu. Šel jsem si pro vysvědčení a už jsem měl věci v kufru. Oni o tom se mnou předtím vůbec nemluvili. Řekli mi pak jenom, že jedeme do Plzně. V tu chvíli se mně strašně ulevilo, teď bych tam však někdy rád jel na návštěvu. Během mých problému to bylo tak, že bych, zaprvé musel jet někam 70 kilometrů a za druhé bych nedal vědět, že jsem v takové situaci. Pro mě byl jejich táta vzor. Oni jsou intelektuálně hrozně přirozeně chytří. Úplně jiný level. A proto si myslím, že dnes nejsem úplně debil, degéš. Za 80 % si z toho můžu sám, za zbytek může máma, protože mě jakoby neměla ráda. Nechci to brát jako výmluvu, ale asi kvůli tomu stresovému prostředí jsem začal dělat kraviny. Asi to po těch pěti letech už neunesla. Nemyslím si, že to třeba byly geny…

Bratr a jeho zákaznická karta

Shodou okolností jsem viděl jednoho bratra od pěstounů právě v bageterii, kde pracuji, a doslova jsem čuměl. Běžel jsem dozadu se schovat, nebyl jsem si jistý, jestli to je opravdu on. Podruhé přišel a říkal jsem, že už bych za ním měl jít. Byl takový úplně chladný. Říkám mu: „Čau kámo!“. Poznal mě, zrovna vypisoval zákaznickou kartičku k nám do bageterie a snažil jsem se s ním navázat kontakt. Říkám mu, že asi moc času nemá a on, že nemá... Dal mi akorát kartičku, ať se mu ozvu. Je možné, že ho to hodně překvapilo, a napadlo mě, že se nějak stydí, že něco tají. Že například nechce, abych tam za nimi přijel, že bych se jim chtěl například za něco mstít... Překvapilo mě to a navíc vidíš, jak je svět malej….

Dálkové studium

Nyní bych chtěl v Sámovce dálkově dokončit obor kuchař-číšník, který jsem nedokončil. Chybí mně jenom ty závěrečné zkoušky. V Sámovce mě do toho nutí a myslím, že to je dobře! Ptali se mě právě, jestli bych to vlastně chtěl. V sobě vím, že jednou mi to pomůže, že tento papír mi hodně pomůže. A na ten vnitřní pocit já sázím, už jednou mě navedl správně. Nyní už jsem na té správné cestě.

Číšník.png

 

Připravil Lukáš Kotlár

* Vzhledem k nekvalitním fotkám z našeho setkání jsme text doplnili ilustrativními obrázky.

 

Akce

    Nenalezeny žádné záznamy.

Nápověda ke klávesovým zkratkám | Hlavní strana | Mapa stránek