Zmatek v hlavě (Pro Jiříka)

Straníš se mě, nekomunikuješ se mnou, netuším, co je tomu příčinou.

Nevím, co si myslet mám, jestli tvoji přítomnost vážně postrádám.

Nebo jestli to je jen chtíč, který se stupňuje, když vím, že k tobě nemám klíč.

Když jsem tě poznala, byla jsem v náruči jiného a myslela, že nemůže být lepšího.

Lepšího pocitu, než toho, co jsem prožívala, jak blázen radostí jsem se usmívala.

Nebyla to láska, ale pouhá páska.

Páska na bolest způsobenou okolím, která mně dala pocit, že všechno přebolí.

Neřešila jsem, co bylo, co bude, ale vnímala to, co se zrovna děje.

Poznala jsem tebe, cítila jsem se divně.

Vnímala jsem každé tvé slovo, posunek v tváři, připadal si mně, jak světlo, co stále září.

Prohodili jsme pár slov, já pocítila divnou úzkost.

Že mi něco chybí, když nejsem v tvoji přítomnosti, přemýšlela jsem nad tvoji úpřímností.

Přišlo mi, že ti můžu řict cokoliv, že mně rozumíš, jak né každý z okolí.

Necítila jsem nic velkého, spíše poznávání něčeho nového, tvého chování, co mně přišlo nevšední.

Možná to byla chvilková slabost, když jsi mi vyjádřil svoji náklonnost.

Asi to byla chyba, co se stát neměla, od té chvíle, jsem se zmateně chovala...

Petra Dedíková,

DD Dagmar Brno