Báseň pro všechny, kteří jsou - tak řečeno - na dně

Jiří Nitsche (17),

dříve DD Cheb

Narozený v únoru, devadesát šest,
odnesený domů a do skříně vhozený.
První, co jsem od mámy dostal, byla pěst
a já měsíc teprve měl.
Asi sem od ní dostal pár pěkných děl,
ve dvou měsících ruku mi zlomila,
sousedi se divili, že pořád řvu,
když já jako mimino do skříně spát jdu.

Matka, ta mě mlátila, zuby černé já jsem měl,
po dvou letech zachránila mě policie,
já dítě sem byl, názor na svět neměl,
tak sem si myslel, že v poho to je.

Ve dvou letech do děcáku v Chebu mě dali,
na pokoji hráčky jsme neměli,

pokoj s Tomášem napůl.
Byl to cikán, stejně starej jak já,

ale když mě bylo smutno,
tak nejlíp rozveselil mě, ten vůl.

Už sem to bral jako normál, že to je život,
byl sem malej, neviděl sem za plot,
pak jsem se ocitl před cizími lidmi
a já jim začal říkat táto a mami.
Tito lidé lásku mi věnovali
a myslím, že dobrého kluka ze mě vychovali.
Hodně světla tomu zlámanému stromku věnovali.

 A teď je ze mě silnej a v poho buk,

nejsem snad namyšlenej a hajzl kluk,
ale vzpomínky ty mně zůstali,
ale ne jen špatné, hlavně ty dobré.

Jak když z děcáku mě odváželi
a plyšovou koalu do ruky mně dávali,
pak mi koupili odrážečku
a já vychcánek, že musím na záchod,
tak oni zastavili a já rychle běžel
vytáhl sem odrážečku a už na parkovišti já na ni jel,
velkou radost od té doby ten malej kluk měl.
Ani mi nepřišlo, proč s nimi jsem a kdo vlastně jsou,
ale cítil jsem, že jednou budou oporou mou.

Taky si pamatuju, jak se mě rodiče zeptali:
„Bojíš se pejsků, ano či vůbec ne?“
A já na to, že ne, že zvířátka rád.
A oni: „Tak to se nemusíme bát,
když domů fenečku dovedou.“
A já si ji hned oblíbil.

Hrozně se mi ten pes líbil,
časem, když mi byli čtyři roky, zeptali se,
zdalipak bych chtěl bratříčka.
Já že chci bratříčka do svého pokojíčka,
a tak to zas vyřídili v Olomouci,

do děcáku jsme dojeli,
a maminka s tátou ukázali
na malého blond chlapečka
a toho jsme si vzali.
Dnes je mu jedenáct a dacan to je v dobrém,
vždy zůstane v srdci mém.

Už sem si řek, že lidé sou na tom hůř než já

a ze dna jsem vstal.
A co se nestalo - kamarádka leží v nemocnici,
druhý den zpráva, které sem se bál,
už nikdy nevstala,
měsíc zpátky to je,
kdy na dno zas mě zpráva dala,
ale já věřím v lepší zítřek a že Nikči lépe teď je,
a osud vyhodil do sedla opět mě
a teď už stojím na nohách

a snažím se pomáhat, kde to jde,
ale chvílemi vzpomínky dostanou mě,
slzy v očích a srdce bolí.

 Nikča mi moc chybí

v patnácti letech se jí toto stalo
měla zažitého hrozně málo
proč se tohle děje nevím,
ale to co vám povím,
berte kurva vážně,
a tím potěšíte nejenom mě.

Vždy je pro co žít,
kvůli pičovinám nemusíš začít pít,
fajčit nebo se řezat či dřít.
Stačí jen dobré přátele kolem sebe mít,
pokaď tě kamarád zradí, najde se nový,
kámoš ti nepomáhá na smutek,
tak podnikej jakýkoliv skutek,
třeba básně nebo sport, to beru nejen já,
kamarádka co dělat se mě ptá,
na moje rady vždycky dá.
Brát si život nebo se řezat je zbytečné,
tak poslechni rady mé!