Vzpomínky

Zelená louka, kvítky zlaté lípy,

cesta, kudy jsem chodíval,

jméno jedné hezké dívky,

kterou jsem tenkrát miloval.

Brouzdal se občas s kluky trávou

Taky jsem trochu někdy lhal.

Chodil jsem se svou druhou mámou.

Zbývá jen, abych vzpomínal.

Na kamarádství pevnější oceli.

Takové bych Vám přál.

Na dětský domov Pyšely,

kam rád se vracívám.

Žil jsem šťastně, ale nechci býti sám.

Chci žít a mít vše kolem rád,

lásku, cit a touhu Vám teď předávám,

připadám si jako velký král.

Léta dávno odvinula krásný čas.

Ta doba se nikdy nevrátí.

Za všechny chci vřelé díky dneska dát.

Všem těm, kteří si to zaslouží.

Za všechno i za slzy, které nemrzí.

Které jsem vídával.

Za slova, která nikdy nestudí,

která jsem slýchával.

Až se moje děti budou ptát,

co že jsem měl v dětství nejvíc rád.

Přísahám, že nebudu jim lhát.

V slzách budu vzpomínat.

Na vše krásné, na kouzelné prázdniny,

jakých jsem tenkrát užíval.

Jako dítě nebyl jsem vždy bez viny.

Proč bych to dneska zapíral

Slunce na ty prošlé chvíle nesvítí.

Zbývá vzpomínek pár.

Ať vám slunce denně září na lících.

Toť mého srdce dar.

Autorem je Josef Soustružník, který žil v Dětském domově v Pyšelích na přelomu 50. a 60. let.