Pocity

Filip Rác, VÚ Buškovice

Všichni nás odsuzujou.
Všichni mají jedno slovo.
Si myslej, že jsou víc než my.
Děti v pasťáku!!!
Vůbec nám nerozumí.
Vůbec nám nevěřej,
nekoukaj na to, jaký to je,
jak se musíme cejtit bez mámy a táty.

Jaký to je poslouchat pořád to samý.
Mínusy, buzerace, to všem dospělým se tu líbí.
Někdy si říkám, proč jsem se musel narodit,
když tady je to jako nekonečná černá díra,
do který nás všichni tady házej.

Chápu řády, zákony i to, že musím si plnit své!
A jak, když někdy to nejde,
jste unavený, vyčerpaný
a nedáte ani poslední sílu do něčeho,
co vám ji sebere.
Pak přijdou oni a chtěj víc,
vůbec je nezajímá, že jsi jenom člověk,
že nedáš už vůbec nic,
kde je ta svatá poezie,
kde je ten život, pro kterej jsem se narodil,
kde je ta spravedlnost,
kde to vlastně všichni jsme.

Lítáme ve vesmíru jako jedna malá koule,
když však vletíš do ní, padneš na zem.
Co tě nejvíc potěší, rodina, láska, svoboda, klid a tak dál.
Žijem sakra jednou, tak proč zrovna tady a já?