Povídky z diagnosťáku

Příběhy nám zaslala Valerie z Vizovic.

Pepa mě nezabije

Byla jsem v diagnosťáku - nevím - asi ani ne týden, možná jen pár dní navíc. Moc lidí se tu se mnou nebavilo. A když už na mě někdo za ten čas promluvil, mám pocit, že to byl jen ten usměvavý nácek.

Šli jsme kouřit a jeden sympatický, usměvavý kluk. Na první pohled vypadal, že má nějakou mentální vadu. No a začal se se mnou bavit.

„Cos provedla?“ zeptal se. Já odpověděla, že nic. A odvětila jsem stejnou otázkou.

Pepa mi vypověděl příběh o tom, jak byl svědkem vraždy, ale podle jeho slov prý jenom u té vraždy byl. Načež má na něho spousta lidí spadeno a nějak z toho vyplynulo, že se asi v diagnosťáku schovává.

Mě to hrozně vyděsilo. Já jsem se v tomto smyslu takhle blízko s vraždou ještě nesetkala, asi kromě TV zpráv. A jako odpověď na můj vyděšený výraz se Pepa usmál a říká: „Neboj, ale tebe nezabiju.“

U kofoly jsme se bavili o drogách

Domluvili jsme se s vychovatelem, že večer půjdem na kofolu. Šli jsme do sport baru a dali si teda kofolu, kterou hradil diagnosťák.
Šárka je něco mezi skinheadem a náckem, což je alternativa. Chci tím říct, že je to znak, kvůli kterému jsme si prostě rozuměli. Krista je zase sympatická holka, co má prořízlou hubu (v dobrém). A má zajímavý hlas.

V rozhovoru jsme nějak zabrousily na téma drogy. Co se týče mě, tak já na první pohled hodnotila, že spíše Šárka je někdo, kdo by měl spřežky s drogami, avšak opak byl pravdou.

Krista nám vyprávěla teda její příběh. Říkala, že byla dlouho na pervitinu. A vyprávěla hrozně zajímavé věci. Vlastně prý časem to začala i dealovat. A častokrát byla u výslechu. Dokonce se jí i stalo, že naprášila 6 dealerů a na policii dostala peříčko na spravení. Nebo prý jim její známá udělala nějakou podobnou službičku a oni jí dovolili doma si vařit piko.

Valerie