Vstupenka do děcáku, aneb Platím za své chyby

Vše začalo v mých osmi letech, když jsem začala chodit za školu. Doma jsem se z ničeho nic nemohla snést s bráchou, který si našel holku a mě prostě vyškrtl ze svého seznamu rodiny a přátel. Kvůli tomu, že jsem nechodila do školy, mě moje máma poslala do PL OPAVA, kde jsem byla opakovaně (dohromady asi osmkrát). Mamka mě tam nenavštívila ani jednou. Vždy přišla, jen když jsem měla výstup. Jednou při výstupu z PL OPAVA jsem šla s mamkou k autu a po cestě jsem si jí ptala, proč za mnou nebyla aspoň jednou, neodepisovala mi na dopisy a vůbec se neozvala. Na to mi odpověděla, že měla strašně moc práce…

Když jsme došli k autu, stál tam starší pán u stříbrného Renaultu. Najednou jsem vše pochopila. Moje máma čas měla, ale ne pro mě. Ten pán mi podal ruku s tím, že se jmenuje Jarek. Tvářil se, jako by mě chtěl poslat zpátky. Při cestě autem se pořád koukal do zpětného zrcátka a neustále mě sledoval. Společně s mojí mámou se drželi za ruce a mě nevěnovali vůbec žádnou pozornost, žádné „Jak se máš? Jak bylo?“, prostě nic… Druhý den jsem šla do školy. Tam na mě všichni koukali, jako bych měla být nějaký duch. Každý se mě začal ptát, kde jsem byla, jak jsem se tam měla a co to vůbec je. I paní učitelka se vyptávala a byla zvědavá.

Útěk z domu a první kontakt s drogama

Postupem času jsem byla ještě v PL OPAŘANY, necelé čtyři měsíce. Po příjezdu domů se všechno zhroutilo. Máma se o mě vůbec nestarala, jen o svého chlapa a o bráchu. Mrzelo mě to, byla jsem malá a potřebovala jsem mámu. Ale jí to vůbec nezajímalo, tak jsem ze školy vůbec nechodila domů a byla jsem venku s jednou mojí kamarádkou (Nikolou), která pro mě v tu dobu znamenala úplně všechno. Mámě to bylo jedno. Ani si nevšimla, že nejsem doma. S tátou máma nežila a mě taťka taky nechtěl. Moje kamarádka byla starší, měla asi 15 let, já jen necelých 11 let. Kámoška fetovala, brala pervitin, píchala si a byla závislá.

Jednoho dne jsem toho měla doma opravdu dost. Brácha mě zbil, a tak jsem utekla z domu a šla za svou kamarádkou, která mě vzala k jejímu tehdejšímu příteli. Pamatuji si jen, že byla zima a já jsem s Nikolou poprvé hulila trávu. Po příchodu k jejímu příteli jsme dostaly strašný záchvat smíchu. Seznámila jsem se s jejím přítelem, a pak jsem se šla s Nikčou koukat na TV, ale její přítel jí zavolal a ona bez váhání šla za ním. Po chvilce přišli za mnou, jestli nechci taky… Nechápavě jsem se dívala a Nikola mi vše vysvětlila. Nejdříve jsem váhala, ale když mi její přítel řekl, že mi bude dobře a na všechno zapomenu, tak jsem souhlasila. Oni si dali jako první, pak jsem přišla na řadu já. Vzpomínám si, jak mi Nikola říkala, že to musím rozdýchat. Začala jsem šíleně kašlat. Potom jsem začala uklízet, dělat prostě úplně všechno. Bylo mi krásně! Ten stav se prostě nedá popsat.

Od té doby jsem to chtěla pořád. Vůbec jsem nemyslela na to, co bude doma, na to, že mě nikdo z rodiny nechce. Začala jsem krást, abych na tu drogu měla. Abych zase na chvíli zapomněla…

Do ústavu!

Několikrát mě chytli policajti při krádeži a odvezli mě zpátky domů. V 11 letech mě máma dala do DDÚ Bohumín, kam za mnou opět nikdy nepřišla a nezavolala mi. Ani jednou jsem nebyla na dovolence, tak jsem utíkala a fetovala s Nikolou. Chytli mě a převezli do VÚ a DDŠ Šumperk, kde jsem strávila asi rok. Pořád jsem utíkala a fetovala. Jednou jsem už prostě nemohla dál a vrátila se domů, kde jsem přišla v totálním stavu v dojezdu. Máma na mě okamžitě zavolala policii a řekla mi, že se k ní už nikdy nemám vracet. V té chvíli jsem všechno pochopila, chtěla se mě prostě zbavit! Nesla jsem to tehdy strašně špatně, každou chvíli jsem brečela. V Šumperku jsem začala dělat bordel. Šikanovala jsem holky, nadávala vychovatelům a učitelům… Tak udělali výměnu. Putovala jsem až do DDŠ Jihlava.

Ten domov si nemůžu vynachválit, hodně mi pomohl! A do dneška jsem mu za to strašně moc vděčná. Když jsem byla tam, tak jsem neutíkala, a dokonce jsem šla na nejlepší skupinu! Tam mi pomohli navázat kontakt s tátou a mámou. Máma si mě vzala na dovolenku, ale bylo to zase stejné. Začala pít a já si chodila na Stodolní a fetovala jsem. Do Jihlavy jsem přijela v katastrofálním stavu. Poté, co mě máma nechala v domově na Vánoce, u mě skončila. Vydržela jsem tam přes Vánoce i Silvestra. Byla jsem sama na sebe pyšná. Strávila jsem tam i velké prázdniny, kdy jsem tam byla sama! Ale byla jsem prostě ráda, že tam mohu být.

Stěhování

Blížil se mi 15. rok. Měla jsem se jít učit na nějakou školu, ale na civilní mě nevzali, tak mě museli převézt dál, a to do VÚ Velké Meziříčí. Utekla jsem jim a našla si přítele, se kterým jsem bydlela. Fetovat jsem nepřestala. Po nějaké době mě opět chytli a odvezli přímo do VÚ Velké Meziříčí, kde jsem měla nastoupit do 1. ročníku cukrářky. Bohužel se 1. ročník neotevřel, protože bylo málo holek, které měli jít do prváku. Dali mě na 2letou kuchařku. Ve Velkém Meziříčí jsem byla asi šest měsíců, a z toho jen třikrát na praxi. Potom jsem utekla a našla si nového přítele v Brně. Nefetoval a dával na mě pozor, abych také nefetovala. Bydlela jsem s ním a bylo mi dobře. Ale jednoho dne jsem šla sama po městě a potkala feťáky, se kterýma jsem si okamžitě dala, a pak jsem fetovala pořád. Můj přítel mi chtěl pomoct a dostat mě z toho, ale mě už nebylo pomoci. Měla jsem mu za zlé, když mě držel doma. Byl pořád se mnou, a tak jsem od něj utekla, abych mohla fetovat. Jednou v noci, když jsem sháněla perník, mě chytli policajti a odvezli na záchyt do Brna na Veslařskou, kde jsem měla být jen do druhého dne a jet zpět do Velkého Meziříčí. Jenže ráno pro mě přišel pan vychovatel a vzal si mě na vychovatelnu. Tam mi oznámil, že zůstávám v Brně na rediagnostiku a že potom se buď vrátím zpět do Valmezu, nebo půjdu někam jinam. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě, protože můj přítel bydlel v Brně. Chodil za mnou každý den a pořád mi opakoval, že to tam mám vydržet. Ale přišly Vánoce a já jsem chtěla být s ním, tak jsem zavolala mámě, že chci, aby mi podepsala dovolenku. Ona mi jí podepsala a já jsem byla u přítele, ale fetovala jsem. Ani nevím proč, nic mi nechybělo…

Kruh se uzavírá...

Na Veslařskou jsem se vrátila přes dovolenku dvakrát. Nezvládala jsem sama sebe, zase jsem do toho spadla. Na Silvestra jsem chtěla jít opět na dovolenku, ale nepustili mě. Řvala jsem na vychovatelku a vyhrožovala jí. Nevěděla jsem, co budu dělat, ale dnes si uvědomuji, že to, že mě nepustili, bylo jenom dobře. Po Silvestru mě chtěli převézt do VÚ Žulová, ale pořád jsem jim utíkala. Vrátila jsem se dokonce sama, že se chci nechat převézt, ale pokaždé jsem jim zmizela. Nakonec mě však převezli.

Ve VÚ ŽULOVÁ jsem byla asi jenom 3 týdny. Zvykla jsem si tam až moc rychle. Bylo to nejhorší zařízení, kterým jsem prošla. Nemohlo se tam skoro nic, vychovatele byli hnusní - ne všichni, ale většina ano. Začalo mě to tam štvát. Vždy jsem byla tvrdohlavá a měla svou hlavu! Nesnáším falešné lidi. Přesně takové jsou po různých zařízeních holky, co pomlouvají, ale jenom za zády, a do očí tvrdí, že ne, že to není pravda. Takový případ byl v Žulové. Jednu holku jsem zbila. Pak jsem napadla vychovatele, vychovatelkám a učitelkám jsem vyhrožovala. Ty holky, co tam byly se mnou, mě braly jako "Bosse". Hrály si na nejlepší kamarádky jen proto, že měli ze mě strach. Vše skončilo jednoho dne, kdy přetekl pohár…

Verdikt soudce: Vězení a veřejně prospěšné práce

Už od rána jsem neměla moc dobrou náladu, a tak jsem nechtěla nic dělat. Byla jsem týden zavřená v baráku, což by asi každému lezlo na mozek. K tomu jsme fakt nemohli skoro nic. Tak mi začalo totálně hrabat. Vychovatelům se to moc nelíbilo a chtěli mě zavřít na pokoj, ale samozřejmě jsem nešla a začala dělat bordel, nadávat vychovatelům a napadat je, ničit zařízení budovy. Kolem 19:00 toho dne si pro mě přijela policie a v poutech mě odvedla na celu v Jeseníku, kde jsem strávila tři dny. Po třech dnech jsem měla soud, na kterém jsem vyfasovala 18 měsíců podmínky, 4 měsíce natvrdo a 30 hodin veřejně prospěšných prací. Po soudě mě odvezli zpět do Žulové a oznámili mi, že mě převezou. Neřekli kam ani kdy. Mně to bylo jedno, byla jsem zvyklá, že mě každou chvíli někam překládají. Na druhý den ráno mě probudil zástupce ředitele s tím, že se mám sbalit, že mě převáží. V tu chvíli jsem byla šťastná, že odtamtud jedu pryč. A bylo mi jedno kam.

Když jsem si sedla do auta, tak jsem se ptala, kam jedu. Paní sociální mi řekla, že do VÚ Jindřichův Hradec. Jsem tu necelý týden, ale je to tu celkem v pohodě, takže si myslím, že bych tu mohla ten poslední rok a půl vydržet a postupem času se postavit na vlastní nohy. Až budu moci dělat veřejně prospěšné práce, až to nabyde právní moci, tak je hned začnu dělat. Teď už vím, že když udělám nějakou blbost, uteču nebo někoho napadnu nebo budu někomu vyhrožovat a šikanovat jej, tak jdu na čtyři měsíce sedět.

Začít od začátku

Od toho soudu nemůžu ani pořádně spát. Mám strach, abych něco neudělala špatně. Hlídám se a ptám se sama sebe, proč jsem jen neposlouchala ty vychovatele, kteří mi pořád říkali: „Veroniko, nedělej to! Dopadneš špatně. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ Najednou vidím, kde jsem skončila, co jsem vyfasovala a že ta moje hrdost nebyla k ničemu dobrému.

V součastné době mám v plánu zůstat v domově a začít na sobě makat. Konečně přestat fetovat a spoléhat se sama na sebe, a ne na domov. A vy holky, co jste hrdé a šikanujete ty slabší, nedělejte to a poslouchejte své vychovatele!!! Vím, že vás to štve a nechcete nikoho poslouchat a myslíte si, že jsou na vás hnusní a zasedlí, ale věřte mi, že chtějí pro vás jenom to nejlepší.

Veronika Návratová, 16 let

VÚ Jindřichův Hradec