Já a drogy: Závislou jsem se stala až v pasťáku

Než začnu psát svůj příběh o tom, jak jsem začala brát drogy, tak si myslím, že všichni kluci i holky v mém věku mi dají jistě za pravdu, že většinu z nás nezajímá názor dospělých, protože si myslíme, že pravdu máme my a že jsme chytřejší než všichni dospělí. Jenže ono to tak není, ale to zjistíme, až když skončíme v nějaké léčebně nebo ve výchovném ústavu.

Můj příběh s drogami začal až ve výchovném ústavu, kde jsem byla asi teprve půl roku. Dali mě na skupinu, kde byly samé holky, co měly zkušenosti s drogami. A já jsem byla jediná, kdo je nebral. Holky mě odsuzovaly a nebavily se se mnou, tak jsem jednoho dne šla s holkami a zkusila jsem marihuanu. Prvně mi to zachutnalo, tak jsem s tím začala s nimi.

Postupem času jsem přišla na to, že holky mě vzaly mezi sebe a měly jsme se o čem bavit. Asi po měsíci jsem utekla s jednou holčinou a ona mi ukázala, jak to chodí s tvrdými drogami, jako je pervitin. Tak nenutila mě do toho, ale já chtěla zkusit, jaký to je, protože všichni básnili o tom, jak je to dobrý a že nic lepšího nezažili.

No, jak jsem to poprvé zkusila, tak jsem si řekla, že mají pravdu, protože ten nájezd byl nepopsatelný. A nejvíce se mi na tom líbilo, že všechny problémy najednou zmizely. Jenže to bylo jen na pár hodin a pak jsem si musela jít sehnat další, abych se dostala do toho stavu, kde se nic neřeší. Šlo to takhle asi měsíc a půl, pak jsem byla celkem ráda, že mě našli a zavezli mě zpět do ústavu. Když jsem se podívala na sebe do zrcadla, tak jsem se nemohla poznat. Vypadala jsem jako troska. Byla jsem ráda, že jsem zpět v ústavu a že mi pomůžou se z toho dostat. A podařilo se. Jsem za to ráda. Teď jsem 8 měsíců čistá a doufám, že se už nikdy do drog nedostanu.

A ti, co tvrdí, že se z toho dostat nejde, lžou. Jde to, jen je potřeba mít nějakou motivaci a pevnou vůli.

Endyna,

Moravský Krumlov