Táta dřel, já se starala o bráchy. Sociálka nás rozdělila

Když jsem byla malinká, tak asi 4.5 roku, byli moji bráškové ještě miminka. Táta jezdil do práce a já jsem se o ně starala. Musela jsem. Táta vždy přijel večer a pak mi pomáhal. O víkendech byl s námi doma. Ale pak to bylo časem horší a horší. Táta musel chodit do práce i o víkendech, a to já už jsem nezvládala, protože jsem musela chodit do školy a všeho na mě bylo moc. Táta byl pak moc nemocnej, přesto pracoval. Když už to nevydržel, tak šel k doktorovi a pak hned do nemocnice. No a přijela k nám sociálka a vzala nás všechny pryč. Mě dali do Klokánka a brášky k mojí tetě.

Když jsem tam přišla, bylo to tam jako doma. Ale mně moc a moc chyběl tatínek, ale musela jsem to vydržet, protože jsem byla silná a věřila jsem, že se táta uzdraví a pak zase všechno společně zvládneme. Jenomže všechno dopadlo jinak. K tátovi zpátky jsem nesměla. Tvrdili mi, že mě táta nechce, ale všechno zařídila moje máma. Nepřála si, abych byla u táty sama. Tak se táta začal s mámou soudit. Ona nás od malinka nechtěla a táta se o nás chtěl starat. No a vyhrál nás do své péče, jenže jsem stejně byla pořád v nějakém dětském domově a daleko od domova. Jezdila jsem domů na prázdniny. No a teď se vyučím ve Výchovném ústavu v Černovicích kuchařkou a za chvilku budu dospělá. A pořád se těším, jak budeme všichni s tátou a bráškama společně doma.

Jarmila Botošová
SŠ při VÚ Černovice