Výchovný ústav dívek, aneb Pohádka o životě v Janštejně

Bylo – nebylo, v jedné vesničce jménem Janštejn, malý žlutý domeček. Ten domeček byl určen pro dívky co doma zlobily, drogy braly a doma nespaly… Trestnou činnost páchaly. Tyhle dívky v tomhle domečku spolu bydlely, celkem spolu vycházely, někdy se však pohádaly…

Místo rodičů tu vychovatelé pracují, hodně o nás pečují. Školní docházku musíme plnit, abychom měly dobré hodnocení. Pracovníci výchovného ústavu nás tlačí, abychom měly slušné vychování. My však své dny máme, s vychovateli se pohádáme, za to nepřípustné hodnocení dostaneme. Proto dívky utíkají, stejně za čas je pochytají.

Každou chvíli se to tu mění, nové dívky přicházejí. I přesto, že jsme tu, lítáme furt na fetu. Chvíli nám dobře je, ale nemyslíme, co z toho pak bude. Hlavní je, že si dáme, dobré stavy máme. Když však na to ale přijdou, dovolenku nám zatrhnou. Pak si všechno uvědomíme, ale to už je pozdě. Pak z okna koukáme, slzy v očích máme. Pak z nervu díváme se do rohu, připadáme si jak z hororu. Ale jaký si to uděláme, takový to máme. Nejsme tu za odměnu, ale za trest. My své chyby máme, ale časem si je napravíme. Chce to jenom čas. V 18 odejdeme, na ústav si vzpomeneme...možná. Až se za námi zavřou dveře, co v životě nás čeká ještě? Některé se napravíme, některé však zůstanou stejné. Vychovatelé zlaté rady měli… teď už nám však nikdo neporadí. Teď jsme na to sami, v životě to takhle chodí, je na člověku jak si to zvolí. Teď litujeme toho, že špatné věci jsme dělaly. V dětství jsme se tomu smály…, ale už jsme zmoudřely. Ale na flašku se občas složily. Radost jsme si udělaly, na špatné věci zapomněly.

Na ústavě jsme kamarádky byly, pěkné i pekelné chvíle byly, na vycházku jsme chodily, i když jsme občas ven nemohly. Když jsme venku byly, tak jsme se mezi sebou pobily, druhý den jsme se vzbudily a už se spolu bavily, jen jsme se tomu zasmály. Když jedna na podmínku odjela, za pár dní se zase vrátila. Druhá utekla s přítelkyní, co na ulici jí nechala a srdce jí zlomila. Našla si přítele, aby zapomněla, ale byla to špatná volba. Proto na autobus sedla a v Brně se nahlásila. Druhý den pro ní přijeli, do žlutého domečku jí odvezli.

Zazvonil zvonec a ústavaček je konec.

(Věnováno dívkám z VÚ Janštejn. Nikdy na vás nezapomeneme. Klára + Kateřina)

Klára Pavelková (18) a Kateřina Toufarová (16),

VÚ Velké Meziříčí

odloučené pracoviště Janštejn