Pěstouni mi uspořádali rozlučku, v domově žiju spokojeně a rád

Než jsem přišel do dětského domova v Dubé-Deštné, byl sem vyšetřen v SVP kvůli mým problémům. Byl jsem vzteklý, neposlouchal jsem, rozčiloval se a nerozuměl si s pěstouny (ale měl jsem je všechny rád). Když jsem odcházel, tak mi všichni (celá pěstounská rodina) uspořádali rozlučku.

Do DD Dubá-Deštná jsem se dostal na konci června 2025. Bylo to o víkendu. Když jsme přijeli s pěstouny, tak před domovem stály skoro všechny děti a několik vychovatelů. Měl jsem pocit, když jsem se na ně podíval, že si říkají: Kdo to je, kdo to přijel?

Nejtěžší bylo vynést nahoru divadlo

První kontakt jsem měl s tetou Klárou, která mi vše řekla, jak tov domově chodí. Spolu jsme šli dovnitř a tam stála paní ředitelka. Ta mě přivítala a řekla: „Vítej, jsem moc ráda, že tě poznávám.“ Tak jsem řekl, že ji též rád poznávám. Pak mě teta Klára dovedla na čtvrtou skupinu, ukázala mi, kde budu spát a kde co je. Rozloučil sem se s rodinou, i jedna slza ukápla a odjeli. Pak jsme nastěhovali věci. Bylo to hodně těžký a náročný. Všechno jsme vynesli a nakonec to nejtěžší – to bylo čtyřkolový divadlo, který bylo fakt těžký. Bylo těžký to odnést po schodech.

Když tam bylo všechno, šel sem se najíst. Moc mi chutnalo a hned jsem pochopil, že tady mají dobré a šikovné kuchařky a hodné tety a strejdy. Po obědě mi teta nabídla, jestli nechci malovat. Tak mi dala plátno a barvy a namaloval jsem přírodu, protože rád maluju stromy a trávu a kytky. Ukázal jsem to tetě a řekla, že jsem šikula. Potom jsem pokecal s místníma dětma, co tady v dětském domově bydlí. Jsou fajn, teda aspoň některý. Několik dětí mě překvapilo, byli schopní se mnou mluvit třeba hodinu. Pak mi ukázali spoustu písniček, které rádi poslouchají. Docela hezký, ale není to úplně můj styl. Já třeba rád poslouchám Pokáče, Janovo Evangelium nebo Bedřicha Smetanu, třeba Mou vlast nebo Vltavu. Tak sem jim to pustil. Říkali, že to je slabý. Nějak
sem to neřešil, každej má svoji písničku.

Říkali more a čaje, ale byli milí
Musím říct, že z některých dětí jsem byl vyděšen. Měli zvláštní oblečení a zvláštní výrazy jako more, čaje a sprostý slova. Ale pak jsem pochopil, že jsou milí, pomáhaj mi s různými problémy. Časem jsem si zvykal, ač jsem si uvědomoval, jakou chybu jsem udělal. Pak jsem si volal s rodiči a s mými sourozenci. Občas se mi po nich stýskalo. Postupně jsem se skamarádil s ostatníma, třeba se Sebíkem, Stefi, Ivou, Honzou, Fabiánem, Danem, Tiborem, Tomem a s Markem. Byli fakt super.

Podnikli jsem spoustu věcí a zážitků. Byli tady supervychovatelé, kteří si se mnou hráli deskové hry. Občas bylo ňáký nedorozumění, ale šlo to. Byli jsme na tenisu a na výletech. Třeba na Pokličkách nebo na Hradech. Prožil jsem první Vánoce v dětském domově a bylo to super.

A tak už jsem se usadil, žiju tady spokojeně a rád.

Samuel, DD Dubá-Deštná