Když rodina chybí

Seděla jsem na posteli, kolena přitažená k bradě a dívala jsem se na stmívající se oblohu. Jmenuji se Eliška. Je mi tento rok 12 let a už pátým rokem bydlím v dětském domově v Příboře.

Dny se střídaly jako listy v kalendáři, jeden jako druhý. Ráno škola, odpoledne úkoly, večer společná večeře a ticho na pokoji, které trošku rušily kroky ostatních dětí. Každé z nich tu má jiný příběh a jinou bolest. Někdo má rodiče, co ho nechtějí, jiného si nevšímají atd. Ale já? Pamatuji si jen poslední slova od mámy, když nás brali, řekla: „Miluji tě, dceruško.“ Máma se stará a dělá všechno, ale táta? Ten jen někdy zavolá, málokdy přijde.

Tady v domově jsou docela hodní vychovatelé, ale i ti nejmilejší nemohou nahradit skutečnou rodinu. Když někdo slaví narozeniny, tak já se vždy usměji, i když je mi uvnitř úzko a smutno. Nezávidím, jen si přeju, aby už nastal den, kdy půjdu domů. Navždy!

Jednoho dne do domova přišla vychovatelka jménem Romana, laskavá žena, hodná, vtipná. Já jsem ji zprvu nemusela. Byla jsem zvyklá, že přijde nový vychovatel a odejde. Ale teta Romana, ta je jiná. Je tu se mnou, v dobrém i ve zlém.

Jezdí za námi paní sociální. Jednou, když jsme tu byli ještě krátce řekla: „Eliško, když rodina chybí, můžeme si ji vytvořit znovu. Ne hned, ale pomalu. A pokud chceš, mohla bys být zrovna ty součástí té nové rodiny.“ Já jen kývla. Slzy mi stékaly po tváři. Ne ze smutku, ale protože jsem začala věřit, že ať to trvá, jak dlouho chce, než půjdeme domů, já budu od teď silná a budu věřit, že to nastane.

A tak začal nový příběh, kdy jsem začala být silná. Ne dokonalý, ale opravdový. Protože rodina je tam, kde tě má někdo rád.

Eliška (12)

DD Příbor