Jezdíme do Kašperek

Poprvé jsme se vydali na víkend za dětmi z Dětského domova v Kašperských Horách na podzim roku 2008. Bylo nás sedm víkendových "tet a strejdů" a pamatuji si, že jsme cestou do Kašperek mluvili o obavách z toho, do čeho vlastně jdeme a jak nás děti přijmou. Zároveň jsme se ale těšili. Někteří z nás už měli zkušenosti s dětmi v Dětském domově v Aši, kam jsme předtím jezdili několik let na víkendové akce, ale přece jen navazování kontaktu s dětmi do tří let a s dětmi od 3 do 18 let je jiné.

První naší společnou akcí s dětmi z Kašperek byl výlet na Hrad Velhartice. Nepamatuji si, jak jsme se představovali, ale pamatuji si, že už po pár prvních minutách v autobuse na cestě do Velhartic jsem měla najedou vedle sebe nejodvážnějšího Péťu a Pavlíka, kteří mi o sobě začali všechno vyprávět a zároveň se vyptávali na vše o mně. Jakmile první odvážlivci prolomili ledy, už to šlo samo a postupně se začali přidávat další a navazovat kontakt s ostatními. Ten den jsme ještě jeli do lanového centra v Sušici a večer opékali špekáčky. To už jsme se cítili jako bychom se znali odjakživa.

A proč jsme vlastně začali jezdit do Dětského domova v Kašperských Horách a ne jinam? Za vším vlastně stojí Mia Magenheimová, se kterou jsem se poprvé setkala v roce 2006, kdy spolupracovala s tehdejší Nadací Terezy Maxové, kterou jsme jako firma sponzorovali. V roce 2006 jsme poskytli finanční dar na projekt Otevřená náruč, jehož autorkou Mia byla a který spočíval v návštěvách dětských domovů dobrovolníky a interakce s dětmi. Do projektu jsme se zapojili i nefinančně a začali jezdit jako dobrovolníci do Dětského domova v Aši. Poté Mia založila Občanské sdružení Provázek a projekt Otevřená náruč do něj převedla. Naše účast na projektu pokračovala, a tím i naše spolupráce s Provázkem. V roce 2007 přišla Mia s nápadem, abychom projekt Otevřená náruč rozšířili do dalšího dětského domova, a protože jako studentka působila v Kašperských Horách, znala prostředí a paní ředitelku, rozhodla se realizovat projekt právě tam. Domluvili jsme se, že tento roční projekt jako firma podpoříme a pomůžeme tak najít dětem, které nikoho nemají, dobrovolníky, kteří za nimi budou jezdit a budou pro ně spřízněnou duší a kontaktem ve světě mimo dětský domov. A když už jsme takový projekt podpořili finančně, tak jsme si řekli, že se do Kašperek taky zajedeme podívat.

A tím začaly naše víkendové akce s dětmi. Od té doby jezdíme z vlastní iniciativy pravidelně zhruba jednou za dva měsíce a za našimi akcemi už nestojí ani Provázek ani nikdo jiný. Strejdové a tety z Clifford Chance se sice střídají, ale pár skalních vytrvalců, kteří jezdí od samého počátku, zůstalo. Většinou nás jede skupina od 5 do 10 a vždy máme nějaký plán, co s dětmi podnikneme. Někdy přijdeme s nápadem sami, jindy paní ředitelka a jindy děti samotné. Dnes už všechny děti známe jménem a víme více o jejich radostech a starostech. Každý příjezd je velké vítání a jsme rádi, že je máme. Věřím, že oni také. Myslím, že sponzorské dary jsou pro provoz dětských domovů důležité, ale akce tohoto typu, které nejsou pouze jednorázovou akcí spojenou s předáním darů, ale s časem věnovaným jednotlivým dětem, jsou pro děti a jejich současný a budoucí život důležité stejně tak.

Za uplynulé 4 roky máme spoustu zážitků - jeden silnější než druhý, ale nemůžu říct, které byly lepší a které horší. Nechám prostor dětem, aby napsaly, co kterému z nich nejvíce zůstalo v paměti ...

Za "Kliforďáky" teta Jitka

Jednoho dne k nám do dětského domova přijeli naši sponzoři z Prahy, začali jsme jim říkat "Kliforďáci". Jezdí k nám a vymýšlejí pro nás různé akce, abychom se nenudili. Vzpomínám si, že první náš společný zážitek byl takový, že jsme si hlavně povídali, společně si šli prohlédnout okolí a hráli jsme různé hry, abychom se lépe poznali. Večer nám nakoupili "dobroty" a promítali jsme si filmy. Druhý den jsme vyrazili na lyže, samozřejmě jen kdo chtěl, a my starší jsme mohli i na večerní lyžování, což bylo super. Kdo ještě měl chuť a sílu, šel hrát bowling. Program se vydařil a všem se moc líbil. "Kliforďáci" k nám jezdí i nadále a pořád pro nás vymýšlejí nové a nové akce a moc nás to baví. DĚKUJEME!!!

Dominika P.

Byli jsme v Sušici na pouti - na autíčkách, na lavici, na koních... Děkujeme, že jste za námi přijeli a vzali nás tam.      

Štefan B.

S "Kliforďákama" jsme byli na lyžích - kdo chtěl, lyžoval, boboval, fotil se. Koupili nám taky občerstvení.      

Nikola A.

Strávili jsme společně krásné odpoledne plné zážitků na Sušické pouti. Vyzkoušeli jsme všechny možné atrakce - nejvíce se nám líbil kolotoč, trampolína a bourací autíčka. Tety a strejdy máme moc rádi a jsme jim vděční, že se na nás občas přijedou podívat. Děkujeme.      

Nikolka L. a Jirka K.

Nejvíc se mi líbilo na lyžích a v sálku, jak jsme společně hráli pinčes, fotbal a florbal. Chodíme i na hřiště hrát fotbal a různé hry.      

Míra F.

Vzali nás na lyže, brusle, boby, kola, pouť... Nejlepší je vždycky večer, jak si promítáme filmy a máme k tomu něco dobrého.      

Markéta M.

Rádi s Vámi koukáme na pohádky.      

Tokýno

Jeden krásný den k nám přijeli lidé z firmy Clifford Chance až z Prahy a my jsme je moc rádi poznali. Od té doby k nám pravidelně jezdí a vždy s nimi něco zajímavého podnikneme, jako např. lyže, boby, koně, bazén, bowling nebo pouť a žádná návštěva se neobejde bez večerního "kina" - promítáme si filmy a jíme popcorn, jako ve velkém kině.

Saša Č.

Za všechny děti a celý dětský domov rozhodně chceme poděkovat VŠEM "tetám a strejdům", co k nám pravidelně jezdí a připravují pro naše děti nevšední dny plné neobyčejných zážitků a emocí. Věřím, že každý zážitek zanechává v srdíčku každého z nás malý střípek radosti... Ten poslední je vždy nejsilnější do té doby, než zase přijedete!

DĚKUJEME