Ztratila jsem všechno

Skoro celý život jsem bydlela s mamkou. Už od narození do mých sedmi let jsem žila ve špatných rodinných podmínkách. Můj táta
mlátil mamku a hodně pil (pije doteď), neměli jsme moc peněz, protože mamka nechodila do práce, jelikož byla doma s mojí malou sestrou. Táta skoro všechny peníze propil nebo házel do automatů a ještě horší věci. Moje mamka se snažila to všechno trpět jenom kvůli nám, abychom měli kde bydlet a hlavně abychom měli rodinu pohromadě. 

Když mi bylo sedm, tak se mamka rozešla s mým tátou a my jsme začínaly nový život. Našla jsem si kamarády rychle, ale byl to ten problém, že byli o hodně starší a dělali špatné věci. Mamka si po roce a půl našla nového přítele a po nějaké době jsme se k němu nastěhovali. Byla jsem naštvaná na mamku, že nechci opustit svoje kamarády, protože jsou jako moje rodina. Ale mamka to ignorovala.

Postupem času začala ignorovat mě celou. Věnovala se sestře, příteli a jeho synovi a já si připadala ukřivděná. Začala jsem to mamce vyčítat a hodně jsem
se s ní kvůli tomu hádala, protože jsem taky chtěla mít pozornost. Docházely jsme pravidelně na OSPOD a paní, co mě tam měla na starost, doporučila mojí mamce umístění do střediska výchovné péče, kde jsem byla 2 měsíce. Na nějakou dobu to ustalo, když jsem se vrátila. Potom to ale začalo znovu, tak
mě tam mamka na 4 měsíce vrátila. 

Od druhého pobytu to šlo z kopce a můj život se mi začal vymykat z rukou. V deseti letech jsem byla umístěna do DPL Opařany, kde jsem oslavila své jedenácté narozeniny. Když jsem se vrátila, tak to bylo horší a horší, za půl roku jsem šla bydlet k tátovi, kvůli neshodám doma u mámy. To byl ten zlomový
bod. 

Začala jsem pít alkohol, kouřit, bavila jsem se se špatnými lidmi a můj táta mě v tom kryl. Byla jsem umístěna do diagnostického ústavu Homole a tam jsem byla tři měsíce, jenomže jsem odtamtud utekla a měla jsem jít do DDŠ. Nechtěla jsem tam jít, tak jsem se začala snažit a chovat se dobře. Byla jsem jedno
z nejlepších dětí na skupině. Jednoho dne si mě paní etopedka vzala stranou a oznámila mi, že budu umístěna do Dětského domova v Kašperských
Horách, ale do rodinky ve vesnici poblíž, v Chanovicích.

Byla jsem šťastná a těšila jsem se na nové děti a vychovatele, jenomže to štěstí opadlo zhruba po pár měsících, co jsem do DD nastoupila. Hodně mi tu nadávali a posmívali se mi a já na tom byla psychicky špatně. Asi po půl roce jsem si ve škole našla kamarádku Simonu a mám ji doteď hodně ráda.

V zimě 2021 jsem se začala bavit s jednou romskou partou a zase jsem našla sebevědomí, ale spadla jsem zpátky, kde jsem byla. Začala jsem se hodně prát, hulila jsem trávu. Měla jsem jít do DDŠ, ale moje mamka se za mně přimluvila a já šla na zkoušku k ní. Od mamky jsem utekla. Policie mě převezla zpět
do dětského domova a odtud jsem před dvěma měsíci utekla znovu. Teď se mi hledá DDŠ.

Musím přiznat, že i přes to všechno, co jsem si prožila, ničeho nelituji a jsem vděčná za lidi, které mám ve svém životě, hlavně za ty, kteří mě i přes to všechno neopustili a jsou tu se mnou pořád. Lidé by si měli uvědomit, co všechno mají, dřív než o to přijdou a taky být vděční za svou rodinu, když o vás má zájem.

Já už tu možnost tolik nemám, sice jsem s mamkou ve spojení, ale nikdy to není tak jako v rodinách mých kamarádů nebo známých. Strašně moc bych si přála, aby to s mojí mamkou mohlo být, jako když jsem byla malá, ale co se stalo už nevrátím a její důvěru zpět nezískám, stejně jako ona mou.
Jenomže teď za tím vším udělám tlustou čáru a začínám od znova.

Eliška Z., dříve DD Kašperské Hory, dnes už DDŠ Měcholupy

Zámeček 149