DD CUP 2016 - O pohár fotbalových lvíčat
DD CUP 2016 - O pohár fotbalových lvíčat
Nejmilejší koncert v Plzni
Nejmilejší koncert v Plzni
Oslavy 20 let Zámečku; redakční porada; tábor na Myšinci
Oslavy 20 let Zámečku; redakční porada; tábor na Myšinci
Out of Home 2016
Out of Home 2016
Sraz dětské redakce v Ústí nad Labem; časopis Zámeček; DD CUP - Memoriál Lucie Hanušové
Sraz dětské redakce v Ústí nad Labem; časopis Zámeček; DD CUP - Memoriál Lucie Hanušové
DD Cup 2015 - O pohár fotbalových lvíčat
DD Cup 2015 - O pohár fotbalových lvíčat
DUHA Zámeček
DUHA Zámeček

Veronika: Starala jsem se o bratra a sestru

Veronika: Starala jsem se o bratra a sestru
29.6.2014
Zámeček administrátor
Přečteno: 17750x

„Kdy jsem fakt měla strach z toho, co se mnou bude?“ zamyslela se drobná pětadvacetiletá tmavovláska Veronika po naší otázce, kdy měla po opuštění z dětského domova největší obavy z budoucnosti. „To bylo asi v okamžiku, kdy jsem ztratila ze dne na den práci. Majiteli restaurace, kde jsem pracovala, jsem se totiž najednou přestala líbit. Asi kvůli obličeji,“ říká s nadsázkou Veronika, jinak hezká mladá žena. „Přijela jsem z dovolené, zjistila jsem, že si vzal místo mě někoho jiného, a najednou jsem byla bez práce,“ popisuje.

„Co když novou práci neseženu? Půjdu na pracák, tam dostanu 3600 a můžu se jít klouzat. Z toho nezaplatím ani ten nájem,“ běželo jí tehdy hlavou. Měla sice uspořené asi dvě měsíční platy, které jí dal bývalý zaměstnavatel na odchod, přesto to pro ni nebylo lehké.

„Přemýšlela jsem, jestli a kdy si najdu novou práci a za co zaplatím nájem. Na druhou stranu jsem měla ty peníze, takže jsem aspoň na čas byla zajištěná,“ vzpomíná Veronika. „Měla jsem sice kamarády a známé, ale ti byli zhruba v mém věku, většinou studovali a bydleli u rodičů, takže by mi v případě problémů moc nepomohli. Obrátit se nemůžete ani na tety z dětského domova, které mají své rodiny a své starosti,“ říká s tím, že na rozdíl od lidí z rodin se nemají lidé, kteří prošli dětským domovem, kam se vrátit. Nemohou se například obrátit na rodiče, jak je to jinak běžné. Nakonec si přece jenom novou práci našla. „Trvalo mi to asi měsíc, ale už bych si to zopakovat nechtěla. Zvlášť když u mě nyní bydlí sestra, kterou jsem si vzala z domova k sobě a která ještě studuje,“ dodává.

Veroniku nám doporučila bývalá ředitelka dětského domova, kde vyrůstala. „Po odchodu od nás se nastěhovala do podnájmu, který jsme jí pomohli najít, vybavit a částečně pomoci hrazením nájmu po určitou dobu,“ popisovala ji bývalá ředitelka Jaroslava Kohoutová.

Veronika podle ní hned v začátcích měla více možností uplatnění, ale všechny byly mimo město, kde byl dětský domov a kde měla všechny přátele a známé. To se jí nehodilo, protože hrála závodně házenou. Navíc měla v tamním domově ještě dva sourozence – bratra a sestru, kterým chtěla být nablízku. Zvolila proto složitější cestu - práci na dohodu - bez jistoty, ale v Žatci. „Je pracovitá, a tak se nakonec 'usadila' v malé krásné nekuřácké kavárničce. Je to na kruháku - kde je sud - to kdybyste tam šli na výborné capuccino, které umí,“ navnadila nás Jaroslava Kohoutová.
Do Žatce, kde Veronika žije, jsme se proto vydali s velkými očekáváními. A nevědomky jsme si přitom dali schůzku přímo v kavárně, kde pracuje. Veronika na ni přišla dokonce s desetiminutovým předstihem, objednala si kávu a pustila se do vzpomínání.

hejno bílých vran 2.jpg

Opustila nás matka

Její životní příběh začal v devíti letech, kdy ji, jejího otce i dva sourozence zničehonic opustila matka. Přišla ze školy a máma nikde. Veronika prý na ni byla hodně vázaná a nevěděla, co se děje. Od té doby ji viděla už jenom dvakrát. „Ptala jsem se jí, proč nás nechala samotné. Říkala, že už jí život s tátou nebavil a že potřebovala začít jinde. Víc jsem s ní nemluvila. V domově nás nenavštěvovala, neposlal nám ani jeden dopis, ani si nás nechtěla vzít k sobě, když táta umřel,“ říká Veronika a dodává: „Vidět už ji nechci. Co s ní, když nás nechala samotné.“

Veronika tak zůstala sama s otcem, který měl zdravotní potíže, a se dvěma sourozenci. Její sestře Lence v tu dobu bylo tři roky a bratrovi Martinovi měsíc. Musela se proto chopit části rodinných povinností a starat se o ně. To znamená více uklízet, vařit, dohlížet na ně. To se pochopitelně projevovalo i ve škole. „Občas ta výuka na základní škole vázla. Přišla jsem tam občas, a dospávala jsem to, co jsem nenaspala doma,“ vypráví Veronika. „Naštěstí jsem měla hodnou učitelku, která to chápala. Poskytovala mi ve škole různé úlevy a nabídla se, že mě bude odpoledne doučovat,“ vzpomíná nyní s úsměvem.

Tak to šlo několik let a věci se dostaly svým způsobem do rutiny. Veronika chodila do školy, pomáhala otci s péčí o sourozence. Potom ovšem přišla další rána. Její táta na tom totiž nebyl zdravotně příliš dobře a utrpěl mrtvici. „Táta se hodně trápil, byl často nemocný,“ říká Veronika. Skončil proto v nemocnici a děti zůstaly doma samy. Neměl je kdo hlídat. Jediný příbuzný byl strýc, který měl sám hodně dětí.

To bylo Veronice čtrnáct let. A to byla chvíle pro sociálku, která vzala děti do dětského domova. Původně to přitom mělo být na několik měsíců, nakonec – kvůli zdravotnímu stavu jejich otce – se z toho stal trvalý stav.

„Narodili jsme se a vyrůstali jsme v Chomutově, ale do dětského domova nás dali do Žatce,“ říká Veronika. Podle ní je přitom obvyklé, že děti končí v domovech mimo místo, kde až do té doby žily. Vysvětlení je prosté - některé z nich se totiž touží vrátit k rodině, a úřady tím podle Veroniky chtějí zabránit tomu, aby k ní neutíkaly. „Ale tak to víte, že jsem v Chomutově nechala kamarády a známé,“ odpovídá Veronika na otázku, jestli se jí nestýskalo po jejích přátelích. „Ale na druhou stranu jsem přišla do jiné školy a tam byly jiné děti, jiní kamarádi,“ říká a upíjí přitom z hrnku kávy. Takže se jí po nich ani příliš nestýskalo.

hejno bílých vran.jpg

„Nejhorší na tom bylo, že nám řekli, že se za tři měsíce vrátíme domů a nevrátili jsme se,“ vzpomíná Veronika na první okamžiky v dětském domově. Ona i sourozenci proto chvíli i brečeli. Jinak si prý ale nestěžuje. Vychovatelky i děti v domově na ně byly hodné. „Nakonec jsem se s tím smířila, a to i přesto, že tam byla pravidla přísnější než doma,“ říká.

Nejdříve byli sourozenci ve velké rodinné skupině, kde bylo i dvacet dětí. Pak se ale udělaly osobní buňky, které byly v panelácích mezi normálními rodinami. Tam už bylo ve skupině osm dětí. Po celou tu dobu byla Veronika v jedné skupině s bratrem a se sestrou.
Oproti rodině, která má více dětí a nemá peněz nazbyt, má podle ní dětský domov i své výhody. „Já jsem byla díky sponzorům třeba ve Francii, v Chorvatsku, sourozenci byli v Egyptě, v Tunisu,“ říká. Problém prý ovšem je, že si děti mohou zvyknout na určitý standard a poté, co jsou nuceny postavit se na vlastní nohy, tak se s tím mohou hůře vyrovnávat.

V dětském domově se přitom Veronika začala aktivněji věnovat sportu, který hraje do dneška, totiž národní házené. „V dětském domově byla jedna teta, která hrála házenou. My jsme byli taková sportovně založená rodina, jednou nás vzala na zápas, mně se to líbilo, a od té doby ji hraji už sto let,“ říká Veronika. Nejvíc jí na tom prý baví kolektiv a to, že si během tréninku a hry pročistí hlavu.

„Nepleťte si to ale s normální házenou, handballem. Hraje se to s jiným počtem hráčů, jsou jiné rozměry hřiště,“ říká Veronika. Národní házené se věnuje dodneška, a to velmi úspěšně. Hraje za Žatec první ligu. Její tým se v době rozhovoru nacházel ve středu tabulky. „Ale nepředstavujte si kdovíco, nejsou tam takové možnosti jako v té druhé házené. Nevěnuje se tomu zkrátka tolik lidí jako té druhé házené,“ říká Veronika.

Zhruba rok poté, co se děti dostaly do dětského domova, jim umřel táta. „Dozvěděla jsem se to od kamarádky v nemocnici, když jsem byla po operaci slepého střeva. Nebylo to moc růžové. Ztratíte někoho, koho milujete, to na tom bylo to hrozné. Byla to taková rána pod pás,“ vzpomíná Veronika. „Já jsem byla už starší, takže jsem se s tím vyrovnala snáz. Ale horší to bylo pro sourozence, zvlášť pro bratra, kterému bylo v tu dobu pět let. To je takový hnusný pocit, když brečí a vy nevíte, co dělat. Jak mu vysvětlíte, že táta už nepřijde?“ ptá se Veronika.

Jejímu tátovi přitom v době smrti nebylo moc přes čtyřicet. Jeho zdravotní stav přitom nebyl dlouhodobě dobrý, byl často v nemocnici. „Byl čím dál tím víc nemocný, protože se ještě něčím trápil. Podepsal se na něm asi mámin odchod i další věci,“ říká Veronika s tím, že je otec pochovaný v Chomutově, kam za ním dodnes jezdí.

Řekla jsem sestře, že musí dostudovat

V době, kdy se dostala do dětského domova, se Veronika mimo jiné musela rozhodovat i o svém dalším životě. Vybírala si totiž své budoucí povolání. „Původně jsem chtěla být zdravotní sestřičkou, ale podívejte se na mě,“ odkazuje Veronika na svou drobnou postavu. „Je to docela fyzicky náročné povolání a já bych ty těžké pacienty při přenášení nebo převádění asi neunesla,“ dodává.

Její druhou volbou byl proto učební obor kuchařka-servírka, který studovala v Podbořanech na Lounsku. „To byl tak trochu můj sen. Už od dětství jsem ráda vařila, hodně mě to bavilo. Jsem také ráda v kontaktu s lidmi, a to rozhodlo,“ říká Veronika. Tomuto povolání se věnuje dodnes. „Původně jsem myslela, že budu kuchařkou, ale to je docela náročné. Když jsem si to zkusila, tak jsem se rozhodla být raději servírkou,“ směje se.

V dětském domově Veronika zůstala do necelých svých dvaceti let. Ústavní výchovu si přitom prodloužila od doby, než se vyučí. „Jsem tak trochu lajdák, tak jsem byla radši, když jsem nad sebou měla dohled,“ vypráví. „Viděla jsem totiž, jak skončila děcka, která odešla dřív a nedostudovala. Mají devět let školy, tedy jenom základku, jsou bez práce a vypadají hrozně. Zčásti jsou to ožralové, feťáci, to není pro mě,“ usmívá se.

Potom si našla práci a za pomoci jedné vychovatelky z domova i své první samostatné bydlení. „Vzaly jsme si zdejší noviny, zaškrtávaly inzeráty a obcházely nabídky. Hledaly jsme ho asi čtrnáct dní,“ říká. Byly tam sice menší problémy, kdy si našla hezký byt, ale pak jí majitel zavolal, že se omlouvá a že to asi nepůjde. Odůvodnil to tím, že se sousedi báli, že je mladá holka a bude tam často pořádat mejdany. Ale to, že je z dětského domova, v tom podle ní žádnou roli nehrálo. Předtím tam prý totiž už dva mladí lidé bydleli a neudržovali zrovna pořádek a noční klid.

Od dětského domova do bytu dostala základní vybavení, zaplatili jí dopředu dva nájmy a stát jí dal pár tisíc do začátku. „Nejlepší na tom byla taková volnost, kdy jsem mohla domů přijít v osm, a ne v šest. A nejhorší na tom byla asi ta osamělost, kdy jste deset let s osmi dětmi a vychovatelkami v jednom bytě, a najednou jste tam sám. Byla jsem zvyklá na hluk, na děti okolo sebe a najednou tam nebyly,“ vypráví Veronika.
Nejdůležitější při opuštění dětského domova je podle ní to, aby si mladí lidé hlídali, kolik utrácejí, aby vyžili. „Znám dívčinu, ta odešla z domova, koupila telefon sobě, svému příteli, pak ještě nějaké další věci, a sto tisíc bylo pryč. Pak si neměla z čeho pořídit domů nábytek a tak,“ říká Veronika.

S dětským domovem byla ovšem ve styku i nadále. Měla tam totiž sourozence. „Naštěstí jsem to měla blízko, bydlela jsem jenom malý kousek od nich,“ říká Veronika.

Nedávno si vzala jednoho ze sourozenců, sestru Lenku, k sobě domů. Ta v současnosti studuje střední školu zaměřenou na hotelnictví a cestovní ruch. „Bylo jí nedávno osmnáct, tak to bylo jednodušší,“ říká Veronika. Dala ale sestře podmínku, že musí školu dokončit, jinak si ji k sobě nevezme. „Do listopadu ji můžu vrátit, ale asi to neudělám. Je to sice typický teenager, ale docela se snaží,“ žertuje. Zatím to prý zvládají. Má sice větší výdaje za jídlo a běžné potřeby, ale jinak se to dá zvládnout. Kontakt udržuje i se svým bratrem, který bydlí dva vchody od nich a nemá to k nim z domova daleko.

„A další plány? Tak ráda bych pracovala tady v kavárně, to mě baví,“ odpověděla nám Veronika na naši poslední otázku. Více prý zatím neplánuje. Její přístup k životu je přitom docela realistický, místy možná až fatalistický. Rozhodně však má své myšlení uspořádané a v budoucnu se neztratí.

 

Úryvek z knihy

Hejno bílých vran

Dětské domovy

Akce

    Nenalezeny žádné záznamy.

Nápověda ke klávesovým zkratkám | Hlavní strana | Mapa stránek