(Z českého děcáku do zahraničí) Příběh Veroniky: Z pasťáku přes Řecko a Anglii do francouzského Lyonu

Své dětství a mládí jsem prožila v DD Krompach a v DDŠ Jana Masaryka v Praze 2. Když jsem se v 18 letech měla postavit na vlastní nohy, vlastně jsem nevěděla, kudy kam. V Česku nebylo snadné získat práci, tak jsem s kamarádkou odletěla do Řecka, kde jsem si přes agenturu našla práci za barem. Byla jsem tam více než rok a pak jsem se vrátila k rodině, ale nějak se to nepovedlo. Rozhodla jsem se, že se musím postavit na vlastní nohy.

Odjela jsem do Anglie, kde jsem pracovala v továrně na šampony a snažila jsem se zdokonalit v jazyce. Po pěti měsících jsem získala místo v restauraci La Casta. Tam jsem poznala svého budoucího manžela. Je to rodilý Francouz, takže jsme se po čase přestěhovali do Francie.

Teď žiji ve francouzském Lyonu už třetím rokem. Máme pronajatý byt, ale protože pronájmy jsou tady hodně drahé, museli jsme se pořádně otáčet.

Jazyk zvládne kdokoliv. Stačí chtít

Prvním problémem byl jazyk, protože jsem francouzsky neuměla ani slovo. Nastoupila jsem do jazykové školy a čtyři měsíce jsem od rána do večera makala na tom, abych se tady zvládla domluvit. To je hlavní podmínka, abych si mohla najít práci. Taky jsem chtěla rozumět lidem, žít v cizině a nerozumět je strašné. Často jsem na sebe byla naštvaná, ale zvládla jsem to. Myslím, že to zvládne každý, pokud chce.

Šanci má každý, kdo chce pracovat

Pak přišlo období, kdy jsem si hledala práci. Nechtěla jsem pracovat přes agenturu, takže jsem se chodila ptát přímo do restaurací. Ve Francii má každý šanci, jen si musí věřit a vědět, čeho chce docílit. Nikdy se nesmíš vzdát, tudy cesta nevede. Musíš stát pevně nohama na zemi, makat a věřit. Tak jsem i já jednoho dne našla práci v baru. Můj nástupní plat byl 1200 euro, po půl roce se zvýšil na 2000 euro. To je pro představu asi 50 tisíc korun, ale nedá se to tak lehce přepočítat, ceny jsou tady vyšší než v Česku a taky jednou ročně musíme odvádět daň. Navíc to nebyl žádný med, pracovala jsem každý den 12 hodin, začínala jsem v osm ráno a končila v osm večer. Ale byla to příjemná práce mezi lidmi, a ti jsou tady hodně milí. Pracovala jsem s radostí a tím jsem si našla i přátele.

Největším problémem bylo vyřídit si všechny potřebné papíry a doklady. V tom mi naštěstí pomohl manžel a taky jsem se poučila na facebookové stránce pro Čechy, kteří pracují ve Francii.

Před 15 měsíci se nám narodil syn Toan. Takže můj život se od základu změnil a teď prožívám všechny radosti i starosti jako každá maminka.

Veronika Toanek Gunarova

dříve DD Krompach a DDŠ Praha 2

Veronika o práci ve Francii:

* Důležité jsou základy francouzštiny, protože anglicky tady moc lidí neumí. A i když umí, jsou hrdi na svůj jazyk a anglicky mluví jen tehdy, když není vyhnutí.

* Musíte odhodit všechny předsudky. Žijí tady lidé různých národností a různé víry. Francie je hodně „free“, nemá žádné náboženství. Každý věří, v co chce. Ale žije tady také spousta Arabů (muslimů), Indů, černochů… Člověk se musí naučit mezi nimi žít. Asi se to dá vyjádřit slovem „respekt“.

Vrátí se někdy do Česka?

Maximálně na dovolenou. Francie se stala zemí mého srdce, mám tady manžela a syna. Vím, že až Toan trochu vyroste, zase si můžu najít dobrou práci.

Jak vzpomíná na české děcáky?

Chtěla bych všem v Krompachu i v Praze poděkovat za hezké dětství i za všechno, co mě naučili. Nejkrásnější vzpomínky mám na DDŠ Jana Masaryka (snad se na mě nebudou v Krompachu zlobit). Nikdy nezapomenu, jak mi tam vychovatelé a učitelé vždy dali šanci a pomohli, i když jsem někdy nebyla moc hodná holka… Toho si dodnes moc vážím.