(Z českého děcáku do zahraničí) Příběh Davida: Cesta z DD Brušperk přes rakouské a německé restaurace…až k vlastnímu podniku?

2002:

První cesta do Lindau

Moje první cesta do Německa byla výlet za kamarádkami. Tehdy jsem si ve Švýcarsku, kde jsem přestupoval z českého autobusu na vlak do Německa, ani nezvládl koupit jízdenku. Naštěstí vedle mě v autobuse seděla mladá paní z Česka. V momentě jsem využil našeho seznámení a požádal jí o pomoc. Ale zbytek už byl na mě, abych se s tím popral. V momentě jsem pochopil, že bez jazyku to dál nepůjde. Byla to motivace zase se něco učit.

Po příjezdu do Německa jsem ani nemohl uvěřit, jak tam lidi žijí. U nás jsem znal jen práci od vidím do nevidím za pár korun. Hned jsem si začal přát tam pracovat. Po dvoutýdenním pobytu v Insel Lindau jsem dostal nabídku, že bych tam mohl pracovat v další sezóně. Když jsem se vrátil do Česka, okamžitě jsem si našel doučování němčiny, abych tam nebyl za hlupáka, který se ani neumí domluvit.

2003:

Nástup do práce v kuchyni (Nana-Lindau)

Začátek nebyl zrovna jednoduchý, ale to asi není nikde. Bylo to jen o práci, ochotě a trpělivosti. Jako každý jsem si prošel i tím nejhorším od úklidu kanálu v kuchyni, myčky, přípravy salátu a škrábání brambor až po práci na grilu. Moc mi pomohlo, že už jsem němčinu trochu uměl a mohl ji použít aspoň v základech. Důležité bylo, abych své zaměstnavatele přesvědčil, že se jako cizinec práce nebojím, a že i jakýkoliv cizinec může být lepší než místní Němci. To pro mě byla další motivace.

Práce byla vyčerpávající. Dělalo se v průměru 300 hodin měsíčně, navíc v docela velkém stresu. Restaurace byla u jezera uprostřed rekreační oblasti, takže jsme měli pořád plno. Měl jsem na výběr: vše vydržet, a nebo to vzdát a odjet. Zpátky se mi moc nechtělo, bylo mi jasné, že v Česku by mě čekala stejná dřina a navíc bych si moc nevydělal a nic neušetřil. Takže nezbývalo, než vydržet a věřit, že se budu mít taky jednou dobře. Nejdůležitější bylo dávat v práci najevo, že jsem dojel za prací a chci makat. Nechtěl jsem zůstat jen u myčky. Vyplatilo se mi to, jen vše potřebovalo svůj čas.

Asi po dvou měsících si mě zavolal šéf do kanceláře a řekl mi: „Byl bych rád, kdybys u nás zůstal i v dalších sezónách, jestli budeš chtít.“ Byl jsem z toho nadšený a doslova šťastný. Ten moment mě utvrdil v tom, že jít si za něčím, čemu člověk věří, se vyplácí. Ale musí něco obětovat.

Moje pozice v kuchyni se začala měnit. Od myčky jsem se propracoval do pozice kuchaře na grilu a po roce a půl jsem se konečně dostal do pozice, kdy jsem nejen vařil, ale také objednával zboží a spolurozhodoval o přijímání nebo propouštění kuchařů. Do kuchyně jsem si nenechal moc mluvit, bylo to moje království. Ale i tak jsem se toužil dostat do obsluhy. Po čtyřech sezónách se mi to konečně povedlo.

Práce v kuchyni není špatná, zvlášť když už má člověk nějakou pozici. Ale stejně chce většina lidí do obsluhy. Je to taky o penězích, i když práce v kuchyni je placená lépe, ale zase má možnost dostat tringelty a to je dobrá motivace.

2007:

Montér střech (Ostrava)

Po pár letech jsem si řekl, že už mám vyděláno a vrátím se do ČR. Po návratu jsem začal pracovat ve stavební firmě jako montér střech, postupem času jsem se stal technický poradce a pak jsem se vypracoval na obchodního zástupce. Nakonec jsem si udělal živnostenský list a začal podnikat sám. Na začátku to nebylo vůbec jednoduché, ale dalo se přežít. Nikdo mi ale nezaručil měsíční příjem jako v zahraničí. Když mi po letech odběratelé nezaplatili faktury a já se nechtěl dostat na listinu dlužníků, zvažoval jsem, co dál. Bohužel tato práce byla hlavně přes letní sezonu, v zimě se moc nevydělávalo. Na podzim se mi naskytla příležitost jet pracovat do Rakouska. Vzal jsem to.

2011-2012:

V rakouské kuchyni (Zauchenseehof)

Po příjezdu do hotelu jsem zjistil, že moje němčina je na bodu mrazu. Po čtyřech letech bez němčiny jsem byl znovu na začátku. Ale zase mě to hnalo dopředu. Pracoval jsem v nádherném lyžařském údolí ve čtyřhvězdičkovém hotelu. První dny to bylo kruté. S personálem jsem se moc nebavil a po práci jsem chodil na pokoj, pouštěl si televizi a koukal do slovníku a knih. Po třech měsících už jsem mohl komunikovat s lidmi okolo mě. Udělalo mi to šílenou radost, protože práce je v tu chvíli o něčem úplně jiném, když se může člověk bavit s vedením, řešit problémy a vymýšlet nové nápady. Zimní sezona je krátká, asi čtyři měsíce, ale i tak se tam dají vydělat slušné peníze. Za ty čtyři měsíce až 200 tisíc korun. No kdo by to nechtěl.

Po ukončení pracovní sezóny dostane každý Zeugnis – to je takové hodnocení zaměstnance. V zahraničí se na to hodně dívají, bez něj je problém najít si dobrou práci, když člověk nemá zrovna štěstí.

Když jsem byl v Rakousku hledat práci na další sezonu, měl jsem velké plus, že jsem vedle sebe nepotřeboval mít žádného překladatele. Když zaměstnavatel viděl, že se umím domluvit a navíc mám Zeugnis s kladným hodnocením, tak nebyl problém sehnat dobrou práci. Nakonec jsem si našel práci v dalším hotelu u sjezdovek.

2012-2013

Hotel, kam musíte lanovkou (Winklalm)

Po příjezdu zpět do Rakouska jsem si říkal: uběhne to jako vždy. Těšil jsem se na nové spolupracovníky, novou kuchyň a taky že se zase něco přiučím od rakouských kolegů.

První překvapení přišlo, když jsem zjistil, že musím zaparkovat auto u cesty a do hotelu dojet lanovkou. Ale bral jsem to sportovně. Pokoje pro personál byly luxusní, s televizí, internetem, sprchou. Víc jsem nepotřeboval. Jen když jsem chtěl do města, čekala mě jízda na saních a zpátky do kopce skoro hodinu po svých. Sezona trvala jako obvykle čtyři měsíce.

V lednu jsem rozeslal životopisy do Německa. Absolvoval jsem první kolo pohovorů. Něco jsem měl rozjednané a díky Zeugnisu začaly přicházet nabídky, takže jsem si mohl vybírat… V březnu jsem vybrané podniky navštívil a vybral jsem si nabídku, která se mi zamlouvala nejvíce.

Rok 2013:  

Zpátky na „místo činu“ (Nana-Lindau)

V dubnu jsem se vrátil zpět do podniku, kde jsem začínal svoji životní pouť v zahraničí. Pracuji tady jako číšník a jsem spokojený. Ale nemůžu usnout na vavřínech a je třeba už zase něco hledat na zimu nebo na celoroční práci.

Každý by si měl jít za svým snem. Mým snem je mít vlastní restauraci. Vím, že jednou tu restauraci otevřu. Potrvá to, ale vše chce svůj čas.

David Bernklau (32)

dříve DD Brušperk