Poděkování míří do Uherského Hradiště

Když mi bylo necelých 17 let, musela jsem být i se sestrami umístěna do dětského domova. Je nás pět sester a já jsem z nich nejstarší. První pocity ze změny prostředí nebyly moc příjemné. Střídal se pocit strachu, úzkosti a beznaděje. Ale vše, co nám život přinese, nás někam směřuje. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Díky domovu máme školy, získané vzdělání a spoustu přátel.

Ale proč vlastně píši tento článek? Je vám všem asi jasné, že mám v plánu někomu veřejně poděkovat. A tou osobou je pro mě ředitelka Dětského domova v Uherském Hradišti teta Ivana Lacková. Moc mi pomohla v mé těžké a složité životní situaci. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Když bylo nejhůř, sedla na kolo a v noci pro mě a malého přijela. Pomohla mi se vším, co jen šlo. Člověk může koupit drahý dar, ale já vyslovím: „Děkuji, teto, moc si vážím Vaší pomoci.“

Teta je člověk na správném místě. Pomáhá všem dětem, není sobecká a je upřímná. Záleží jí na její práci, bere ji jako poslání. Má ráda květiny, přírodu, což jen vypovídá o tom, že má srdce na pravém místě.

Lucka,

bývalá chovanka dětského domova