Dívka v červených šatech
Dívka v červených šatech s bílými puntíky a dlouhými vlnitými vlasy šla po náměstí. Bylo čtvrt na devět ráno a celé náměstí bylo prosluněné, už bylo hezky teplo. Autobus jí jel až za čtvrt hodiny, a tak si sedla na lavičku a pozorovala lidi, jak jsou oblečení a jak kolem ní procházejí.
Okolo ní šel kluk, mohlo mu být asi tak 18. Byl holohlavý a měl nevinný výraz. Sedl si na lavičku vedle ní. Nějak se o něho nezajímala, hlavně asi proto, že jí nepřišel hezký ani nijak zajímavý. Asi po deseti minutách se zvedl a šel k ní.
„Ahoj, můžu si přisednout?“
„Jo, sedni si.“
„Ty chodíš na sousedíka, že? Jsem tě tam viděl.“
„Jo chodím,“ řekla a usmála se.
„Já už končím a jdu do práce.“
Když přišla chvíle ticha, která jí připadala natolik trapná a neúnosná, že musela něco říct, tak...
„Na který autobus čekáš?“
„Na dvojku, a ty?“
„Na čtverku.“
Po další chvilce ticha jí jel autobus.
„To je čtverka, tak ahoj,“ řekla.
„Čau.“
Zaplatila si lístek a nasedla do autobusu.
Po chvíli se autobus rozjel a ona projížděla kolem kluka na lavičce. Když byla u něj a on se na ni podíval, sklopila oči.
Valerie