Stážistou v České televizi
Díky agentuře Donath-Burson-Marsteller jsem měl možnost strávit jeden den s pracovníky České televize. Mohl jsem sledovat práci reportérů přímo v terénu a následně se i zúčastnit procesu příprav reportáží do hlavních zpráv. Bylo velice zajímavé nahlédnout takto zblízka do světa žurnalistiky.
Ráno
Úterý 16. 11. pro mě nezačalo zrovna pohádkově. Zaspal jsem! Ranní hygiena, snídaně, úklid pokoje… To vše během pouhých dvaceti minut. Autobus jsem stihl jen tak tak, potom jsem už vše stíhal bez problémů. Sešel jsem se s Jolanou Košíkovou z DD Zábřeh na Moravě a Milošem Nguyenem. Společně jsme vyrazili na Kavčí hory, kde nás Miloš předal lidem, kteří se nás ujali.
Porada
Byli jsme zavedeni do malé, ale útulné kanceláře, kde seděli dva lidé. Uvařili nám čaj a kafe, které mi po ranním shonu velice bodlo. Většině lidí tam bylo jedno, zda si vykáme či tykáme. Já zvolil po celou dobu návštěvy raději vykání, ale občas jsem se se s někým zapovídal natolik, že jsem na vykání dočista zapomněl. V kanceláři si s námi chvíli povídali, pak nás zavedli na jakýsi meeting, kde si všichni redaktoři řekli, co se jim v předešlém dni na reportáži povedlo a čemu by se měli příště raději vyhnout nebo co by měli udělat lépe. Ukazovat si touto cestou nedostatky mi přijde rozumné, člověk si svou chybu uvědomí a příště se jí vyhne. Ovšem v místnosti se nenacházeli žádní amatéři, ale zkušení redaktoři, takže to byly chybky opravdu nepatrné, kterých si občan, sledující zprávy, asi jen těžko všiml. Na konci „porady“ byla každému redaktorovi přidělena nějaká událost, kterou museli ten den natočit a zdokumentovat. Po schůzi si nás rozebrali redaktoři; Jolana byla přidělena k jedné slečně, můj člověk se jmenoval Tomáš Vlach.
Rozhovor s panem Knihařem
Výjezd do terénu. S Tomášem jsme šli do přízemí budovy, kde se k nám připojily dvě osoby – kameraman a zvukař. Autem jsme dojeli na místo natáčení, kde náš již očekával vnuk pana Knihaře. Zavedl nás do místnosti, kde byl sám pan Pavel Knihař, což je válečný veterán, který jako sedmnáctiletý v roce 1948 založil se svými přáteli Organizaci svobodných studentů a vydávali spolu ilegální časopis „Svobodný hlas“. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že po zatčení v červnu 1948 byl jako nezletilý na základě amnestie propuštěn z vazby, čehož využil a krátce nato přešel hranice do Německa. V polovině listopadu 1948 vstoupil ve Francii do Cizinecké legie. Přežil tvrdé boje s vietnamskými partyzány i pravidelnými oddíly Viet Minhu. V roce 1978 legii opustil v hodnosti kapitána, následně byl jmenován Rytířem četné legie. Poslouchal jsem jeho životní příběh tak zaujatě, že jsem skoro ani nedýchal. Setkat se osobně s takovým mužem byla pro mne čest!
Prohlídka budovy
Po návratu na Kavčí hory jsem se opět shledal s Jolanou, která musela čekat na výjezd do terénu až do odpoledne. Mladá a pohledná slečna (těch tam bylo opravdu mnoho) nás provedla budovou ČT. Viděli jsme vše – od místního bufetu přes různá studia až po velín, kde vznikají příspěvky do zpravodajských relací. Udivovaly mě třeba střihny nebo místo zvukaře, kde se to hemžilo samými tlačítky, monitory a páčkami. Asi těžko bych se v tom všem vyznal.
Cena Václava Bendy
Po prohlídce budovy odjela Jolana natáčet reportáž, já se zase připojil k Tomášovi. Myslel jsem si, že už nic natáčet nepojedeme, a tak jsem spíš počítal s ukázkou sestřihu reportáže nebo něčím podobným. Mile mě překvapil druhý výjezd do terénu. Opět se k nám připojili kameraman a zvukař, tentokrát ovšem jiný tým, než při prvním výjezdu. Jeli jsme do Ústavu pro výzkum totalitních režimů, kde se uskutečnilo slavnostní udílení Ceny Václava Bendy a předání pamětních medailí „Za svobodu a demokracii“. Šlo o předání medailí osobám, které v minulém režimu nějakým způsobem bojovali za svobodu nás všech, ale do této chvíle se nedočkali žádné odměny ani jakéhokoliv uznání. Prostě se na ně zapomnělo.
Rozdala se spousta medailí. Někteří byli oceněni „In Memoriam“, protože už nejsou mezi živými. Ostatní si cenu převzali osobně, popřípadě vyslali své příbuzné. Mezi oceněnými byli mimo jiných nám již známý Pavel Knihař nebo písničkářka Dagmar Voňková, kterou přišel podpořit i Jaroslav Hutka. Zatímco Tomáš se svým týmem dělali řadu rozhovorů s oceněnými, já si zašel na menší občerstvení, které bylo všem nabídnuto. Cestou zpět do budovy ČT jsme si v autě povídali o všem možném, čímž jsme si cestu velice zpříjemnili a sami se dobře pobavili a zasmáli.
Byl to příjemný den!
Nastal čas odjezdu. Rozloučili jsme se s lidmi, kteří se nám po celý den věnovali. Poté nás vyzvedl a zavezl na hlavní nádraží Gracián Svačina.
Musím říct, že v budově České televize na Kavčích horách pracují moc milí a příjemní lidé. Věnovali se mi na sto procent a já se ani chvíli nenudil. Sice jsem si osobně nevyzkoušel třeba něco natočit nebo sestříhat, ale to vůbec nevadí. Sledovat profíky v akci mi naprosto stačilo, protože to bylo velmi zajímavé a poučné.
Moc děkuji agentuře Donath-Burson-Marsteller za uspořádání krásné akce. Touto cestou bych také rád poděkoval všem lidem, kteří se nám věnovali i přes to, že měli spoustu práce a starostí s přípravami reportáží.
Franta Berger
DD Olomouc