Návštěvní den v Obořišti: Žádné přetvářky, s dětmi se jedná na rovinu
„Tam musíme přijet znovu,“ shodovali se redaktoři Zámečku, kteří v polovině listopadu navštívili Výchovný ústav Obořiště. Ústav se stará o 48 dětí - má několik zajímavostí, se kterými stojí za to se podělit. Nejprve jsme si povídali s panem ředitelem, psycholožkou a nakonec s paní „sociální“. Kluky jsme zastihli ještě v době výuky a potom se přesunuli i na „výchovu“.
Výchovný ústav Obořiště jsme navrhli náhodně. Chtělo se nám prostě tam, kde jsme ještě nebyli. Šéf ústavu Vladislav Pleticha má s vedením bohaté zkušenosti. Popisoval nám jejich režim a především to, jakým způsobem vedou děti. V prvním okamžiku se ústav seznamuje s rodinami, odkud děti pocházejí. Ředitel a další pracovníci vezmou nového svěřence za jeho rodinou a mluví s ní o všem důležitém. Říkají tomu „první návštěva“. „Získáváme k sobě důvěru, a z toho pak těžíme. Rodiče dopředu upozorňujeme, že nejsme kontrola, ale partner,“ nastiňuje potřebnou spolupráci Pleticha. „Jediné, co rodiče a děti skutečně nepotřebují, je pohrdání a odsudky,“ dodal dlouholetý ředitel.
„Přijímání“ u ředitele
Ústav se dělí na školu a šest výchovných skupin. V poslední existuje startovací bydlení – tzv. domeček. I když je za odměnu, nepřetržitě se v něm bydlí. Kluci běžně hospodaří, což souvisí s projektem „Na vlastní nohy“. Při výběru je zohledněno chování, nikoli školní výsledky.
Kromě možnosti obývat startovací byty platí klasický režim odměn. Nemají nic složitého, pouze dvě kategorie - nulu a jedničku. V nule jsou děti, které nedodržují pravidla, těm je možné zamezit televizi, počítač nebo volnou vycházku. V jedničce pro změnu čerpají všechny výhody.
Co je však naprosto normální, a děti toho hojně využívají, je moment „přijímání“. Ve čtvrtek je návštěvní odpoledne u ředitele. Kluci s ním mluví o různých věcech. „Občas si děti postěžují, ne vždy je to neoprávněně,“ zmiňuje Pleticha. Nastane-li však potřeba zajít za ředitelem i jindy, je to samozřejmost.
Číšníkem v Café Rozmar
Neméně významná je příležitost uzavřít „kontrakt“. Psycholožka nám vysvětluje, jak si kluci dávají s ústavem závazek k něčemu, co jen tak neporuší. „U každého je to samozřejmě jinak. Někdo kouří a stanoví si cíl, že přestane. Jiní pracují na tom, aby fungovali v kolektivu, a další nesmí mít problém na dovolence,“ vypráví Jiřina Sutnarová.
Michal je v Obořišti tři roky. Z nabídky oborů truhlář, zedník a kuchař si vybral právě truhlařinu. „Odtud to mám blízko ke svým rodičům, kam jezdím fakt rád a můžu jim tak pomáhat,“ vyzdvihl osmnáctiletý Michal. Ředitel zmiňuje příklad za všechny: „David je úspěšný absolvent a dnes pracuje jako číšník v pražském Café Rozmar. Filip zase odmaturoval v Příbrami. Mohl bych takto mluvit o řadě z nich,“ míní Pleticha a prohlíží s námi děkovné dopisy od bývalých chovanců.
Neziskovka nechce děti z výchovňáku
Vedení ústavu si pochvaluje spolupráci hlavně se sdruženími Rozmarýna a Lata. Najde se i taková organizace, která o děti z „výchovňáku“ nemá zájem. „Pražská neziskovka nám nevzala kluka do Domu na půli cesty kvůli špatným zkušenostem s jinými. Jak se mají se svým osudem vyrovnat, pakliže nedostanou ani šanci,“ nechápe Pleticha.
„Co bylo nejtěžší po vašem odchodu,“ zeptal se na oplátku redaktora Zámečku šestnáctiletý Luboš. „Nejtěžší je si zvyknout na počáteční samotu a na to, že jste závislý sám na sobě,“ reagoval Franta Berger.
Děti jsou v neustálém kontaktu s rodiči – na víkendy a prázdniny jezdí domů, pravidelně jim telefonují. Kluci skládají uhlí nebo pomáhají s pracemi na domě. Jezdí do divadla, na lyžařský či vodácký kurz, nechybí ani turistika. Ústav ještě nabízí fitness centrum v Dobříši a taneční kurzy v Příbrami. Sami pořádají turnaj ve stolním tenise s názvem „Obořiště Cup“. Sezvou děti z jiných ústavů a rozdají si to s nimi.
Chyby dělá každý
Někteří ve vesnici zdejší výchovný ústav vnímají různě. Vždy podle toho, jak momentálně zapůsobí. Když kluci bez váhání pomohli staré paní, která upadla na chodníku, vzbudilo to u veřejnosti mnoho sympatií. Naopak, pokud někdo něco ukradne v obchodě, pověsti to příliš nepřidá.
Ředitel je přesto přesvědčen, že ústav může být pro okolí spíš přínosem. „Nabízíme studium místním, děti chodí „ven“ pracovat, lidé můžou navštěvovat naše akce pro veřejnost,“ vyjmenovává. Hodně záleží na tom, kdo v ústavu pracuje. Vše se odvíjí od ředitele až po kuchařku. V Obořišti se domnívají, že si děti zaslouží jednání na rovinu. „Pokud se budeme chovat neupřímně, kluci to vycítí. Nezajímá nás, kdo jsi, ale jak se chováš. Provádíme dobrou a slušnou práci - chyby dělá každý - ale jsme poctiví. Chcete-li pracovat s dětmi, musíte je mít rádi,“ uzavřel Vladislav Pleticha.
Miloš Nguyen
Partneři VÚ Obořiště:
Rozmarýna, o.p.s.; Lata, o. s. a další individuální dárci
Komentář Franty Bergera:
Výchovňák mě mile překvapil
Když se řekne slovní spojení „výchovný ústav“, každý z nás si něco představí. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé na tato zařízení mají spíše negativní názory. Vnímají je jako vězení pro mladistvé, budovu plnou nenapravitelných uličníků, kteří právem pykají za své chyby. Zajímalo mě, jak to v takovém výchovňáku chodí, a tak když se naskytla příležitost, neváhal jsem ani vteřinu a vydal se s kolegou Milošem do VÚ Obořiště.
Překvapení přišlo hned v úvodu návštěvy. Vysoké klenuté stropy, dlouhé chodby, snad nikde nekončící schodišťová bludiště… Všude čisto, uklizeno, až trochu děsivý klid. To není popis nějakého zámku či paláce, ale „obyčejného“ výchovného ústavu sídlícího v budově bývalého kláštera. A přivítáni jsme vskutku byli tak, jak by se na klášter slušelo a patřilo – s úsměvem na tváři a se srdcem na dlani. Vstřícnost, ochota, otevřenost a podobné pozitivní vlastnosti charakterizovaly nejen ředitele ústavu, ale i sociální pracovnici, psycholožku a další zaměstnance. A milé byly i děti.
Prohlídka ostatních budov areálu jen potvrdila, že se spousta lidí mýlí. Jedinci, kteří ve VÚ musí denně žít a držet se jistých pravidel, si možná sem tam připadají jako vězni, ale mýtus o zamřížovaných prostorách plných jen těch nejhorších nenapravitelných individuí se nepotvrdil. Pokud by v ČR vypadalo vězení takto, s radostí bych se nechal zavřít.
