Ústav pro děti - cizince: Preferujeme sloučení rodiny

Statisíce rodin opouští svoji válkou a bídou zdevastovanou zemi a míří do Evropy, kde se snaží nalézt nový domov. Přistěhovalci, migranti, běženci… Každý je nazývá jinak. Pro někoho odvážlivci, kteří si zaslouží pomoc, pro jiné zbabělci a „paraziti“. Vojáci střeží hranice, policie po celé Evropě má napilno. Denně objeví obrovský počet nelegálních uprchlíků. Mezi nimi se nachází děti, které se snaží dostat za svou rodinou, i sirotci.

Co se děje s nezletilými, kteří jsou zadrženi na území ČR bez doprovodu svých rodičů a příbuzných? Redaktor Zámečku se v době takzvané „uprchlické krize“ vydal do Zařízení pro děti - cizince, aby zjistil více. Diagnostický ústav, středisko výchovné péče a základní škola pro děti cizí národnosti se nachází v Radlické ulici na Praze 5 a jedná se o jediné zařízení tohoto typu u nás!

Jazykovou bariéru odbourávají tlumočníci

„Administrativně existujeme od roku 2003, první klient k nám byl přiveden v červnu 2004. Kapacita ústavu je celkem třicet lůžek,“ popisuje hned v úvodu rozhovoru ředitelka Zařízení pro děti - cizince paní Zuzana Chmelířová Vučková a pokračuje: „Osmnáct míst je přímo zde, dvanáct na studentském oddělení, což je naše detašované pracoviště v pražských Hájích. Kromě toho máme také tréninkový byt na Smíchově, který slouží lidem připravujícím se na odchod ze zařízení, a ve spolupráci s výchovnými ústavy Klíčov v Praze 9 a Višňové na Znojemsku jsme nedávno otevřeli dvě nová oddělení. Kapacita lůžek se tak zvýšila a je dostačující i během nárůstu uprchlíků pohybujících se na českém území.“

Zařízení pro děti - cizince přijme ročně okolo 70 dětí. Drtivá většina z nich nemluví ani nerozumí česky. Jak se s nimi téměř padesát zaměstnanců tohoto ústavu dorozumívá? „Nemůžu po svých podřízených chtít, aby ovládali všechny jazyky světa. Spolupracujeme s tlumočníky, vyhledáváme rodilé mluvčí. K testům využíváme materiály pro sluchově postižené, které se zakládají na neverbální komunikaci,“ vysvětluje ředitelka ústavu. K prvnímu setkání tlumočníka s klientem dochází okamžitě po nástupu do zařízení. Tlumočníci bývají přítomni každý týden na komunitním setkání a jsou k dispozici vždy, když je někdo potřebuje.

Pomáhat a chránit

Pokud si toto zařízení představujete jako přísné vězení pro cizince, které při jejich uprchlickém snažení zadržela policie, jste na omylu. Ústav se naopak snaží běžencům pomáhat. „Preferujeme sloučení rodiny, na území Evropské unie se snažíme dítě co nejdříve spojit s jeho rodiči. Trochu nás v tom ale brzdí rozhodovací lhůty tuzemských soudů.“ Děti odtud prý neutíkají, ale – jak říká paní Vučková – svévolně opouštějí zařízení. Do pátrání se v takovém případě pouští i Interpol. Podaří-li se je kriminalistům najít, mají chlapci a dívky dvě možnosti. Buď se vrátí zpět do ústavu, nebo v rámci EU zažádají o mezinárodní ochranu a za pomoci úřadů se dostanou tam, kam potřebují…nebo někam jinam. „Moc dobře víme, že cílem migrantů není Česká republika. Ty děti často dostaly za úkol od svých nejbližších doputovat třeba do Německa nebo do Finska. Dřív či později tam musí dojít,“ chápe jejich nedočkavost.

V hlavní roli respekt a tolerance

Bohužel, ne vždy se podaří sloučit dítě s jeho nejbližšími. To pak zůstává v zařízení pro cizince až do svých osmnácti, v případě studentů do šestadvaceti let. „Během povinné školní docházky klademe důraz na češtinu. Máme zvýšený počet hodin výuky tohoto jazyka plus odpolední doučování. Když jsou děti různých národností pohromadě, chceme, aby spolu komunikovali česky. Musíme být trpěliví, odbourávání jazykové bariéry je dlouhodobý proces. Ve studentském oddělení a tréninkových bytech od našich klientů vyžadujeme znalost naší řeči a soběstačnost, aby si uměli v budoucnu vyřídit úřední záležitosti, najít práci, navázat kontakt s českou populací atp.“

Přestože se v ústavu nachází jedinci z různých koutů světa, k potyčkám mezi nimi nedochází, potvrzuje Zuzana Chmelířová Vučková: „Snažíme se dětem vysvětlit, že je úplně jedno, zda je člověk bílý, černý nebo žlutý, jestli je muslim, žid či křesťan… Všichni jsme lidé a musíme držet pospolu, vzájemně si pomáhat. Každý má svoji minulost, odlišné návyky a kulturní tradice. Učíme je navzájem se tolerovat a respektovat víru těch druhých.“ Stravování je přizpůsobeno tak, aby vyhovovalo všem. Na jídelníčku byste nenašli vepřové, servíruje se jen bílé maso, ryby, ovoce a zelenina.

S volným časem je to v tomto zařízení podobné jako v klasickém dětském domově. Hoši a dívky mají naplánovaný bohatý program, aby se nenudili. „Řídí se týdenními rozpisy akcí. Chodí na vycházky, provozují sport, poznávají kulturu, v zimě jezdí na hory…“ vyjmenovává ředitelka Zařízení pro děti - cizince. „Zrovna nedávno se byli podívat na autosalonu a zavítali na muzikál Fantom opery.“ Dlouhodobí klienti se účastní i akcí domů dětí a mládeže, škol či různých spolků. Ve volných chvílích mladí cizinci také navštěvují kostely nebo mešity a modlí se ke svému stvořiteli. „Prostě každý den je u nás jiný, nikdy nevstupujeme do stejné vody,“ dodává s úsměvem.

A co odezva od bývalých klientů? „Pokud jsou na území ČR, přijdou poděkovat za to, co jsme pro ně udělali, zavzpomínají na dobu, kdy sem přišli. Ti, kteří svévolně nebo na základě úředního rozhodnutí opustí ústav a putují dále Evropou, občas kontaktují své kamarády přes sociální sítě a dají tak o sobě vědět, že jsou v pořádku a že se jim povedlo docestovat do naplánovaného cíle. Jsme rádi za každou dobrou zprávu.“

Text: František Berger

Foto: František Berger / zdcpraha.cz