Jsou to oni, kdo potřebují pomoc

V sobotu (19. 3.) dopoledne jsme vyrazili na návštěvu bývalého pracoviště naší tety. Jedná se o dětský domov Vřesovice pro děti se střední retardací. Měl jsem možnost porovnat život a osud zdravého a nevděčného člověka mezi postiženými, ale především vděčnými dětmi.

Tenhle dětský domov, který se nachází v přírodním prostředí historické Moravy, ve mně vyvolává spoustu otázek. Jak moc si vážím toho, že jsem zdravý člověk? Jaký je rozdíl mezi mým a jejich osudem? Jsem vůbec za něco vděčný?

Dojíždíme na místo. Naskytuje se nám pohled na moderní budovy a celý areál působí čistým a útulným dojmem. Nejdříve jsme si mohli jít zaplavat a relaxovat do bazénu s whirpoolkou a saunou, který je součástí areálu. Bazén byl neuvěřitelně vyhřátý a spolu s vařící whirpoolkou silně unavoval.

Poté nás pozvali přímo do svého bydlení. Domov se dělí na čtyři byty. Žlutý, Meruňka, Zelený a Modrý. Na každém bytě je v průměru 8 dětí. Každý zde má svůj samostatný pokoj. Na chodbách jsou nainstalovány kamery, které slouží a pomáhají při hlídaní dětí na noční službě. Útulný byt byl vybaven moderně a byla zde spousta hraček. Z dětí šla vidět pohoda a upřímná radost, že jsme dojeli.

Děti nám s nadšením provází a ukazují nám své pokoje. Je to docela snadné. Beze slova vás chytnou za ruku a ,,odvedou‘‘ . Mají radost, že se podíváte a beze slova odcházíte zpátky do obývacího pokoje. Všude kolem si můžete všímat dětí, které nemluví, ale snaží se vám něco říci. Je pro mne těžké, abych si domyslel, copak asi mají na mysli.  

Během povídání se sympatickou vychovatelkou se dozvídám různé osudy, ale také každoroční tradice, akce a každodenní program dne.

Začínám si uvědomovat, že jsem zdravý člověk, který si neváží ani toho, že může chodit. Nepotřebuji péči 24 hodin NON-STOP, a rozhodně jsem nezažil tak smutné a někdy i brutální dětství. Jsou to děti, které jsou většinou v pohodové náladě a snaží se stále vyjadřovat vděčnost.

Zajímal jsem se také o to, jestli se děti mají dostat šanci i domů. Zjistil jsem, že několik dětí má, ale že je problém buďto finanční nebo takový, že je doma nechtějí a odmítají se o ně starat. Tahle česká mentalita je bohužel nevyspělá, a proto jsou zde naštěstí ústavy, které zachraňují a pomáhají i v těchto situacích.

Díky této návštěvě jsem měl možnost si vše uvědomit, ale také pocítit tento rozdíl. Věřím, že pro vychovatele i samotné děti musí být tenhle život velice těžký, a patří jim zasloužený obdiv a uznání, že dokáží bojovat a žít naplno.  

Když někdo nemá peníze, řekne, že třeba pojede autobusem ,,za úsměv‘‘.  Pro nás – zdravé lidi - je to sranda, avšak pro tyhle děti je to čin, za který by Vám byly vděčné i dokonce svého života.

Lukáš Kotlár

DD Uherský Ostroh