Michael Dužda (dříve DD Tachov): Tanečník, který chce psát

Je mu 21 let a minulý rok dokončil maturitu na taneční konzervatoři Praze. Odešel z dětského domova, kde žil od svých 9 let a začal žít v pražské Sámovce. Od letošního října studuje na Univerzitě Jana Ámose Komenského díky finanční podpoře Nadace Terezy Maxové dětem.

Přečtěte si rozhovor s Michalem Duždou z Dětského domova Tachov, kam jsme dokonce v minulosti s redakcí Zámečku zamířili na návštěvní víkend. S Michalem jsme si tehdy pokecali, když z internátu zrovna přijel na víkend do domova. Mám proto radost po několik letech vám přinést rozhovor s mladým a úspěšným klukem, který od té doby ušel velký kus cesty. Jaké to je se postavit na vlastní nohy a udělat několik zásadních změn?

Naposled jsme se viděli u vás v Tachově v dětském domově. Teď už bydlíš sám v Praze. Co se za tu dobu u Tebe změnilo?

Potřeboval jsem změnu ve všech směrech. Potřeboval jsem jiné prostředí pro učení, jiné prostředí pro bydlení. Odešel jsem z domova ve svých 21 letech a cítil, že už musím odejít, že už je to tak akorát.

Jak dlouho jsi byl na pražském internátu mimo dětský domov?

Ta konzervatoř, kde jsem studoval, je na 6 let. Byl jsem tam 4 roky, udělal jsem si maturitu z oboru Současný výrazový tanec. A když jsem byl v páťáku, už jsem to flákal. Mohl jsem získat titul Dis. a pak jsem mohl učit tanec, ale to jsem nechtěl. Když jsem chodil do školy ještě ten půl rok od září do ledna, chodili jsme na praxi, a zjistil jsem, že by mě učit tanec nebavilo. Ale třeba učit tvůrčí psaní by mě bavilo. Jako rád si zatančím, ale už ne profesionálně.

DOSPĚLOST

V čem pro Tebe nastala největší změna po odchodu z děcáku?

Šel jsem do Sámovky v Praze, do Domu na půl cesty. Vidím hlavně posun v odpovědnosti a začínám na sobě makat. Změnilo se to, že jsem začal cítit svoji dospělost. Že už můžu jednat za sebe a nikdo nebude řešit nic za mě. A všechno už to bude jen na mé bedra.

Co tě kromě tance baví?

Hrozně rád píšu. Už dnes píšu do takové taneční redakce třeba různé taneční recenze.

S tím musí souviset tedy i to, co nyní studuješ na vysoké škole UJAK.

Vybral jsem si obor scénická a mediální studia, letos v dubnu jsem si podal žádost o vysokoškolské studium a pak jsem hledal práci. Byl jsem v kavárně Hard Rock Café, a odtud jsem se poté dostal k tomu, že dělám ostrahu jako brigádu. Na škole studuji díky finanční podpoře Nadace Terezy Maxové dětem a jsem za to moc rád.

Děláš hlídače v obchodě, to musí být celkem náročná pozorovací práce, je to tak?

Je tam hlavně pohyb a já potřebuji pohyb. Potřebuji dělat něco pozorovacího. Něco jako detektiva. To by mě hodně bavilo, jestli na to je vůbec nějaká škola…?

Tak bys možná chtěl pracovat spíše u policie nebo v armádě?

Dobře, tak to asi ne…

UMĚLECKÝ KRITIK

Čím bys tedy chtěl být?

Mám blízko k umění, a proto jsem zvolil tento obor. Bude tam obor tvůrčí psaní a psaní recenzí. A až to vystuduji, tak ze mě bude umělecký kritik nebo umělecký recenzent.

Základní vědomosti určitě nasbíráš za 3 roky studia, ale je něco, co k tomu děláš navíc?

Právě že chodím hodně do divadel, a na základě toho já píšu ty taneční recenze.

Co tam konkrétně sleduješ a jaký je tvůj sen?

Nejvíce výrazový tanec, emociální tanec. Je to expresivní vyjádření toho člověka. Sleduju, co vychází z nitra té duše. Chtěl bych psát umělecký a kritický práce. To je fakt jeden z mých velkých snů.

Máš nějaký vzor, který tě inspiruje?

Ano, mám. Je to Nina Vangeli, taneční publicistka, která je napůl Francouzska a napůl Číňanka. Znám ji osobně ze školy. Ona mě učila dějiny tance a divadla a právě ona vydává časopis, do kterého píšu ty taneční recenze.

INSPIRACE? PŘÍRODA A VNITŘNÍ NEVĚDOMÍ

Tobě je nejbližší emocionální tanec. Našel bych v tom tvém zkušenosti z děcáku?

Může být v mým tanci poznat zklamání a zážitky z dětského domova, jestli budu chtít. Vyjádřím třeba i zamilovanost. Ale při svém tanci se dětským domovem snažím nezabývat. Jen kdyby mi někdy došla inspirace na choreografie, tak bych se dětských let vrátil, ale do jisté míry mě to určitě ovlivňuje.

Z čeho tedy nejvíce čerpáš inspiraci pro svou tvorbu?

Neinspiruji se tím, co se odehrálo, ale čerpám z momentálního rozpoložení, z přírody a čekám, až mě políbí múza. A čerpám z vnitřního nevědomí, to je pro mě bohatý zdroj a proud inspirace. Je to bezedná studna, temná propast, která je pro mě osobně skryta.

S rodiči se moc neznáš, znáš někoho z dalších příbuzných?

Babičku. Díky ní a na její pěst jsem mohl být v rodině, takže kdyby babička nezemřela, tak jsem tam mohl být dodnes. Bylo mi nějakých 7 nebo 8 let. Připadal jsem si jako osamocené dítě a nevěděl jsem, kam jít.

(NE)PRAVDA

Kam jsi nakonec šel?

Prohazovali si mě příbuzní z mé rodiny jako horkou bramboru. Sociální pracovnice mi pak řekla, že to mohlo být kvůli tomu, aby získali přídavky. A to mě bolí. Dodnes.

Dozvěděl ses někdy pravdu?

Před třemi lety jsem tam jel a zeptal jsem se jich na to, do očí. U strejdy a tety jsem byl asi půl roku. A oni říkali, že si ta sociálka vymýšlí, a tak v tomhle dodnes nevím pravdu.

Jak vzpomínáš na svůj „přechod do děcáku“?

Šel jsem ze školy a najednou mě přepadlo nějaký modrý auto, a hned mě čapli a jeli jsme do diagnosťáku, byl jsem z toho zmatený. A po pěti letech jsem se pak dozvěděl, že to rozhodl můj strejda. Ale mám v tom díry a nevím, kde je pravda. Není to pro mě tak důležité, ale je to pro mě nedorozumění, že nevím proč.

Jak na tvé taneční nadání koukali na některých akcích pro děcáky?

Lidi se mi smáli, nechápali to. Při každým vystoupení. Ty, co si konkrétně pamatuji, byly asi 3 nebo 4.

Kde jsi tedy hlavně rozvíjel svůj talent?

Chodil jsem nějakých pět šest let do Základní umělecké školy na obor Současný výrazový tanec a tam mě připravovali i na talentovky na taneční konzervatoř. V DD věděli, že mě baví tancovat, tam viděli, že jsem hejbavej.

Měl jsi v domově podporu?

Jedna teta je na mě dnes pyšná, jmenuje se Pavlína, a ta se mnou byla úplně od začátku. Vnímal jsem ji jako moji hlavní podporu. A hodně mě inspirovala učitelka ze ZUŠ.

Jaké máš teď před sebou největší výzvy?

Mám teď bydlení, brigádu, přítelkyni a podporu. Jen jsem vyměnil dětský domov za Sámovku a musím být odpovědnější. Chci teď hlavně dostudovat školu.

Těším se na tvé další úspěchy a přeji hodně štěstí!

Připravil Lukáš Kotlár