Bez nočních vychovatelek nebo kuchařek… S kamarády, kteří můžou i přespat! Jak je to možné?

Pražské domovy se tak trochu nebo možná víc vymykají těm ostatním. Nemají noční vychovatelky a někde ani kuchařky, přesto tím jejich snažení zdaleka nekončí. Oba domovy jsou otevřené kamarádům dětí i široké veřejnosti. Zámeček zjišťoval, proč je Praha o takový kus dál a zeptal se ředitelů Dany Kuchtové z Klánovic a Martina Lněničky z Dolních Počernic na všechno možné - především však na to, jak to vidí oni.

Proč je to v Praze jinak?

Dana Kuchtová: Když jsem nastoupila jako ředitelka, tak jsem navštívila domov v Dolních Počernicích a musím říct, že se mi tam spousta věcí líbila. Proto jsme v Klánovicích dospěli k tomu, že jsme zrušili noční vychovatelky. Je to tak správně. Pokud ředitel ví, že to dělá dobře, měl by se odvážit a jít do toho.

Martin Lněnička: My jsme v Počernicích zrušili jak noční vychovatele, tak kuchařky a jídelnu. Měli jsme v tom jasno: Děti musí žít v realitě, znát ceny potravin, naučit se hospodařit a vařit. Máme za úkol přiblížit dětem každodenní život. To jsou hlavní důvody, proč náš domov funguje takto.

Máme odloučené byty na Černém Mostě, kde je život ještě praktičtější. Tam to dává větší smysl. Děti žijí v bytovkách s běžnými rodinami, takže nejsou všechny na jednom místě.

V Klánovicích taky zrušíte kuchařky?

Dana Kuchtová: Kuchyň si zatím ponecháme, protože vychovatelé už tak mají hodně starostí a každodenní vaření by je mohlo dost omezovat. Mám doma dceru a vím, co znamená pravidelně vařit. Vychovatelům by to zabralo tak třetinu času, který mají věnovat dětem. Budu radši, když víc času stráví s dětmi. Přesto už teď si rodinky samy vaří od pátku do neděle, což považuji za dostatek.

Je těžké obhajovat prostředí bez nočních tet a kuchařek?

Martin Lněnička: Nepodařilo by se to bez vůle a ochoty něco změnit a ani bez podpory pražského magistrátu, který je nakloněný dobrým věcem. Pak už je jednoduché stát si za svým názorem a za tím, co se nám povedlo udělat jinak.

Mohou za dětmi chodit jejich kamarádi?

Dana Kuchtová: Je potřeba, aby děti měly své kamarády. Jsme otevřený domov. Vůbec nám nevadí, když k nám přijdou kamarádi dětí, občas u nás i přespávají. Ještě lepší je, když naše děti navštěvují své kamarády, ale musí být do tmy doma – Praha není úplně bezpečné místo. Domovům, které dětem bez pádného důvodu omezují nebo dokonce zakazují vycházky, nerozumím. To je otázka samostatnosti dítěte, za zdmi domova se to nenaučí. Potřebují pohyb, další lidi, nechceme žádné ghetto.

Martin Lněnička: Jako malý kluk jsem měl taky kámoše. Vzpomínám si, když jsem viděl Pepu z našeho domova, jak kouká na video a kolem něj sedí pět holek, to byla pěkná podívaná. Nemáme problém s tím, když za dětmi chodí jejich kamarádi. Musí to ale předem oznámit. Stejně tak děti mohou po splnění všech povinností chodit každý den ven. Děti se potřebují sžít s okolním prostředím, to je nutnost.

Jak se dětské domovy budou dál vyvíjet?

Dana Kuchtová: Péče o dítě není ucelená. Staráme se o děti v určitém časovém úseku, ale už nás nezajímá, co bylo předtím a co bude potom. To je špatně. Strašně ráda bych podpořila sociální bydlení. To ve zkratce znamená, že tam budou děti společně s rodiči a všechny navazující služby by existovaly přímo na místě. Příslušná obec by pak za všechno ručila.

Stát chce umístit co nejvíc dětí k pěstounům a postupně rušit domovy. Půjde to?

Dana Kuchtová: Nepodaří se umístit všechny děti do náhradních rodin, to je nesmyslná představa. Musí tady být síť domovů, které děti za žádných okolností neodmítnou. Zatímco náhradní rodiče si mohou děti vybírat, dokonce smějí děti i vracet zpátky do ústavů, dětské domovy si toto nesmí dovolit! Musíme mít zařízení, které dětem v konečném důsledku pomůže. Zbývá otázka, jak to zařízení má fungovat. Jestli podle stávajících pravidel, nebo se změní v ucelené místo, kde budou potřebné služby pohromadě. O tom by měla být diskuse.

Martin Lněnička: Souhlasím s Danou, že sociální zařízení mají budoucnost. Je potřeba myslet hlavně na děti, těm se musí pomoci. Vytvořme centra, která se o děti i jejich rodiče postarají ve spolupráci s obecním úřadem. Musíme dostat sociální pracovnice z kanceláří přímo k dětem a rodinám. Tito pracovníci musí mít dostatek času pracovat v terénu. Tak vypadá cesta prevence.

Co třeba nároky některých pěstounů na modrooké a téměř výhradně malé děti?

Martin Lněnička: To je prostě důvod, proč domovy nemohou umístit všechny děti do pěstounské a adoptivní péče. Vždycky zbudou velice zranitelné děti, o které nikdo bohužel neprojeví zájem. Mají snad skončit na ulici, když se o ně jejich vlastní nebo náhradní rodina nepostará? Co potom děti, které z vlastní vůle nebudou chtít do náhradní rodiny - budou muset? Jistěže ne.

Když jste byla ministryní, říkali Vám něco o domovech?

Dana Kuchtová: Na ministerstvu školství byla spousta věcí, které jsme museli řešit. Domovy sice spadají pod kraje, ale nějakou představu jsem měla. Pokud jde o problematiku domovů, tak si pamatuji, že jsme s Ombudsmanem probírali kamery v domovech a další nepříjemné kauzy. Kamery jsou něco, co by se nemělo stávat.

Máte zkušenost s domovem v zahraničí?

Martin Lněnička: Osobně jsem nikde nebyl, ale znám třeba případ Rakouska, kde je péče o opuštěné děti soukromou záležitostí a dnes rakouský stát usiluje o to, aby tuto péči opět vykonával pod svým dohledem.  Ve Švédsku domovy nemají, tam jsou lidé přirozeně naučení starat se o děti. Pravidelně k nám jezdí norská delegace. V Norsku je dokonce čekací doba na umístění dítěte do domova, pokud mu nenajdou odpovídající náhradní rodinu.

Dana Kuchtová: Znám Německo a Rakousko a tam je to jasně vidět. Dětské domovy mají, ale zároveň tam dobře funguje práce s ohroženými rodinami. Jsou tam další zařízení, která se na té pomoci účastní. Myslím, že se tomuto modelu můžeme časem přiblížit.

Kolika dětem se po odchodu podaří v životě uspět?

Martin Lněnička: Během posledních 15 let jsme měli 105 dětí, které z našeho domova odešly. Zhruba třetina se vrátila do svých biologických rodin, další třetina do pěstounské péče. Zbytek dětí odešlo do života. Z těch, co se postavily na vlastní nohy, je tak polovina úspěšná, pokud vím. Díky startovacím bytům se zvětšuje šance, že děti nebudou mít problém uspět.

Dana Kuchtová: Za pět let, co jsem tady, se nám podařilo zřídit osm garsonek. Zatím ještě nikdo neodešel do života. Ráda bych, aby u nás děti studovaly střední školy, VOŠ nebo vysokou školu co nejdéle. Aby maximálně využily čas strávený v Klánovicích, a to klidně až do 26 let. Máme tu hodně dospělých dětí. Rozhodně u nás neplatí, že dítě odchází dnem dovršení 18 let.

Ptal se:

Miloš Nguyen