Děcáky jsme si prožili na vlastní kůži, a tak víme, co je v nich potřeba zlepšit, říká předseda skupiny Vteřina poté Michal Ďorď
S Michalem se rozhovory dělají krásně. Neděsí se jich, pohotově střílí věty od boku a nebojí se mluvit ani o citlivých věcech. Vždyť už v tom má řádnou praxi. Před dvěma roky se u něj dveře s novináři netrhli. Reportéři z Mladé fronty, Práva i týdeníku Respekt si jej všimli jako jednoho z mála úspěšných mladých kluků, kteří to na vejšku zvládli i z děcáku. Když se zrovna neučí na zkoušku nebo není v práci, tak organizuje dění ve skupině Vteřina poté, která se snaží pomáhat dětem z děcáků. Nejen o tom, co všechno musel pro svůj sen udělat a co vlastně Vteřina poté je zač, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Michale jak ses vlastně do děcáku dostal?
Tehdy mi byly dva roky, a tak o tom vím jen z doslechu. Domů nám vpadla sociálka. Zavolali ji sousedé, kteří si stěžovali na pláč. Fakt je, že jsme nebyli zrovna ideální domácnost. Hlavně po té finanční stránce. Nejdřív mě strčili do kojeňáku a od tří let jsem žil v děcáku. Kde jsem prakticky vedený doteď, ačkoliv si pronajímám bydlení v Praze.
Jaké to bylo na základce?
Před zápisem do základní školy výchovná poradkyně nabízela, abych šel do zvláštní. Prý bych to ve zvláštní škole měl jednodušší. Teta, která tam se mnou tehdy byla, se ale postavila proti. Věřila, že základku zvládnu bez problémů. Vlastně i ji trochu vděčím, že jsem to dotáhl tak daleko.
Na základce jsem míval průměrné známky. Pamatuji si, že ještě v páté to byly i nějaké čtyřky. Ale začalo mě učit pár učitelů, kteří mě dokázali nadchnout pro školu. Najednou jsem na sobě začal pracovat, až jsem devítku ukončil dokonce s vyznamenáním!
Kam jsi potom chtěl jít na střední?
Hrozně jsem se těšil na gymnázium v Liberci. Bohužel mi ho ale zatrhli vychovatelé. Musel bych moc dojíždět. A těžko se mi vyvracely obavy tet, že bych v dalekém velkoměstě zvlčil. A tak jsem jako kompromis podal přihlášku na frýdlantskou obchodku.
V prváku jsem zjistil, že to není nic pro mě. Jakž takž jsem prolejzal a maturitu dělal na dvakrát. Fakt ekonomika nebo účetnictví to mě vůbec nebralo.
Jedinou útěchou bylo, že jsme měli hodně pěkných holek ve třídě a že jsem tam byl s nejlepším kámošem ze základky.
Jak tě napadlo jít na vejšku?
Že chci jít na vejšku, to jsem věděl už dlouho před střední.
Když jsem si lámal hlavu, kam dál, narazil jsem na obor Mezinárodní vztahy na Anglo-Americké univerzitě. Pak jsem zjistil, že je to soukromá škola, říkal si, že je to beznadějné. Neměl bych na školné. Naštěstí mi ředitel děcáku poradil, že můžu zažádat o stipendium nadaci Erubikon. To jsem udělal a pak úspěšně složil zkoušky z angličtiny. Přijali mě! Rok nato jsem se ještě přihlásil na studium korejského jazyka na Karlově univerzitě. Příští léto bych už měl mít obě školy dokončené. Teď se těším na studijní pobyt v Koreji.
Ve které?
Tak v Jižní přece. (směje se)
Co bys vzkázal čtenářům Zámečku, kteří by chtěli kráčet ve tvých stopách?
Ať se nebojí do toho jít, existuje spousta nadací, které finančně pomáhají vysokoškolákům z děcáků. Hrozně moc děcek plány na lepší střední školu nebo vejšku vzdá, protože si taky nevěří, že na to mají. To je potom veliká škoda.
