Johny Machette: Text musí být vtipnej, drsnej a urážlivej
Johny Machette, vlastním jménem Jonáš Čumrik, je český raper, hudebník, bývalý člen hudebního projektu HZM. Pochází z Hradce Králové. Vyhrál několik prestižních ocenění, a i když má plný diář, pro náš časopis si udělal čas. A má pro vás vzkaz!
Jonáši, jak by ses představil dětem z dětských domovů?
Ahoj, já jsem Jonáš. Snažím se dělat hudbu, což je vtipný, protože jsem člověk, který neumí na nic hrát, neznám noty, neumím zpívat, nemám hudební sluch, ale hudba mě hrozně moc baví. Zároveň studuji. Našel jsem si školu, která mě taky baví, což mě hrozně překvapuje, protože bych nečekal, že se toho někdy dočkám.
Když slyšíš slova „dětský domov”, co se ti vybaví?
Děti, co nemají rodiče.
Ve své skladbě Spasitel s Ondrou Brzobohatým máš text o tom, že bys rozdal peníze do dětských domovů. Bylo by to tak i ve skutečnosti?
Ano, přesně - říkám, že kdybych měl tolik peněz, tak bych to rozdělil mezi tyhle lidi, protože si myslím že jsou lidi, kteří ty peníze potřebují víc než já.
Setkal ses někdy s někým z dětského domova?
Nikdy jsem neměl možnost se takhle s nikým setkat a bavit se takhle s člověkem, který je z dětského domova. Seš vlastně první.
Jak ses začal věnovat své tvorbě - hudbě?
K hudbě jako takový jsem se dostal od mého nevlastního bráchy, který je o měsíc mladší než já. A ten mi v 5. třídě přivezl cédéčka, kde byly takový rapový nahrávky český, tak to jsme začali poslouchat. Hrozně mě to bavilo. Takový ten zlom přišel v 9. třídě. Přišel spolužák a říká: viděl jsi tohle video? A pustí se vlastně hudba a kluci si do té hudby začnou vymýšlet text - rapovat. A mě to hrozně fascinovalo. Prostě ten způsob, že se jim pustí hudba, oni nemají nic připravený a najednou zničeho nic vymyslí text, který je nějakým způsobem vtipnej, drzej, nějakým způsobem urážlivej. Přišlo mi to zajímavé, tak jsem si řekl, že bych to chtěl taky zkusit. A tak jsem to jednou zkusil, vydržel jsem u téhle zábavy 2 roky a nikdy mi to ne- šlo. Přísahám, že jsem byl nejhorší člověk, co tohleto v Čechách dělal a který se o to snažil. Fakt, nikoho horšího jste potkat nemohli. Ale hrozně mě to bavilo. Člověk poznal zajímavé lidi, procestoval republiku, byla sranda. Potom přišel další zlom, kdy jsme si řekli s kamarádem, který vtom byl zase naopak úplně výbornej, že zkusíme napsat nějakou písničku, kde fakt ten text bude připravený a nebude to takový freestyle. No a tak vznikla moje první skupina a tak nějak jsem se dostal k hudbě a uvědomoval jsem si, že mě to hrozně baví.
Kde vlastně chodíš na své texty. Máš nějaké místo, kam třeba moc rád chodíš a přemýšlíš tam?
Na své texty přijdu tak, že se s kámošema o něčem bavíme, probíráme ty věci z života, tenkrát puberťáků, teďka už o něco starších kluků, ale vlastně píšu o tomhletom. O věcech, které potkaly mě, se kterýma jsem se já potkal nebo o tom, na co si třeba kámoši stěžujou. Není to nic filozofického a nepíšu o věcech, který mi nejsou nějak blízký, protože mi to prostě přijde divný. A místo jako kde bych tvořil asi neexistuje, ale dřív to fungovalo tak, že jsem měl místo klidu, kde jsem byl úplně trapně zavřený v pokoji, prostě zavřené dveře, ať mě nikdo neruší. Není to tak, že bych se šel projít někam do parku, jel někam na hory do nějaké chaty, aby tam na mě nepůsobily nějaké vlivy okolí a internetu. Prostě mi stačilo místo, kde jsem byl chvilku sám, kde mě nikdo nerušil a nemusel to být pokoj nebo kupé ve vlaku.
Je někdo, kdo tě inspiruje, je tvůj vzor?
Tak nemusí to být slavná osobnost. Stačí když vidím, že má někdo hezký instagram a baví mě třeba jak se obléká tak ne že bych ho měl jako svůj životní vzor, ale taková jednoduchá inspirace v tom, co se nosí nebo třeba takový ty food-blogerky, když dělají ty svoje snídaně a večeře, tak když má pak člověk na něco chuť, tak si řekne: mohl bych se inspirovat takovouhle holkou. Vypadá to vždycky dobře. Je zajímavé, že u mě to nikdy tak dobře nevypadá. Já si prostě najdu jídlo, který udělá třeba i Češka, krásně to popíše, recept najdete na mém blogu. Vlezu si na ten blog, kouknu se, co si mám koupit, řeknu si v pohodě, dneska večer mám čas, zkusím si to uvařit. No a vždycky jsem z toho smutný, když se podívám na tu fotku a pak na ten svůj talíř. Nevím, kde dělám chybu, nejsem nejšikovnější… Ale těch vzorů bude v životě dost.
Je něco, čeho bys chtěl v životě dosáhnout? Máš ještě nějaký cíl?
Hrozně rád bych dostudoval. Můj obrovský cíl je vydělat tolik peněz, abych si mohl pořídit dům někde v LA a trávit tam 3 měsíce z 12 stylem, že tam budu odpočívat a sbírat inspiraci. Abych si vybudoval nějakou firmu, která právě bude fungovat takovým stylem, abych tam nemusel chodit každý den. Těch snů je hodně. Chtěl bych se třeba také naučit surfovat, procestovat svět, baví mě cestování, ale druhá věc jsou ty finance. Je toho dost. Podle mě by člověk své sny neměl ztrácet. Jakmile se spokojí s tím co má - a i kdyby to bylo, že si chce udělat výlet někam tady na hory a projet se na lyžích – a nemá žádný sen, tak to je podle mě chyba.
Děti také sledují Teri Blitzen. Všude se spekuluje, že spolu údajně chodíte. Je to pravda?
Jsme prostě nejlepší kamarádi, stále vysvětlujeme, že jsme jenom kamarádi, lidi tomu nevěří a stále se ptají a stále píšou, že by bylo super tohle a tamhle to… Tohle už prostě člověk nemůže řešit. Takže kamarádi, super kamarádi.
Kolik si myslíš, že děti v dětských domovech dostávají kapesné měsíčně. Řekněme ty nad 15 let.
400 korun? (Vysvětlujeme, že 450.) Aha, to když jsem byl malý, moje měsíční kapesné bylo 100 korun a na střední 500 korun. Myslím si, že jsem byl vedený právě stylem, abych se naučil šetřit.
Dokázal bys zašít díru na ponožce?
Zašít díru na ponožce si asi neumím tak, aby to vypadalo hezky. Moje babička umí zaší- vat líp než já. Ale asi to zvládnu udělat tak, abych tam neměl díru. Pár věcí umím. Ale zašít díru na ponožce, tak aby to bylo hezky a ne takový to zdrchaný, to asi ne úplně.
Jak často si uklízíš?
Ty kráso, tak to je taky tvrdá otázka. Cením ty ponožky, Rozhovor | JOHNY MACHETTE Teri Blitzen? Jsme kamarádi, super kamarádi... protože já a úklid doopravdy nejsme kamarádi. Jako já mám hrozně rád uklizeno a hrozně dobře umím udělat nepořádek - nevím jak je to možné. Já jsem od mámy naučený uklízet jednou týdně stylem, že jsme měli uklízecí čtvrtky a každý čtvrtek jsem musel vytřít podlahy, umýt toaletu, umyvadlo a vysát si v pokoji. A teď jak bydlím sám to je jednou za čtrnáct dní, abych se přiznal. Jsem dost líný, moc na to nemám čas, ale prostě nechci žít ani v nepořádku. Nádobí myji v ruce, protože nemám myčku, nesnáší mýt nádobí hlavně po vaření.
Jaká je tvoje oblíbená pohádková postavička?
Miluji pohádky. Miluji Buráka z pohádky Auta. Zbožňuji Doris z Hledá se Nemo. Mimoně - úplně nejvíc.
Kdybys byl v dětském domově, dokázal by sis někým navázat vztah, najít si důvěru?
Důvěra asi časem. To se nepozná, jako když si s někým sedneš a pokecáš. Já si myslím, že jo, to není nějaký hendikep být z dětského domova. Není to pro toho člověka asi nejjednodušší cesta tím životem, ale ten člověk musí být v mých očích hrozně samostatný. A to je pro takového člověka plus. Já znám lidi co si ve dvaceti letech neumějí udělat palačinku, znám lidi, co se o sebe nepostarají a jsou doopravdy dospělý a potřebují tu mámu k životu. Nikomu bych nepřál dětský domov, ale ty děti si projdou něčím, co je do toho života dokáže připravit tak, že to není nic špatného, za co by se třeba někdo malý musel stydět, aby někde před kámošema venku řekl: No, já musím do domova. - Do jakého domova? Domů? - Ne, já jsem z dětského domova…
Je něco, co bys chtěl na závěr vzkázat dětem z dětských domovů?
Jestli mají právě oni nějaké svoje sny, tak aby se jich nevzdávali aby nevěřili lidem, kteří jim budou říkat - tohle nepůjde, tohle je nereálný. Já sám jsem to slyšel tolikrát, že kdybych měl dát ty lidi, co mi tohle tvrdili - ať se vykašlu na to a to, že to nemůžu zvládnout - tak dneska nedělám to, co dělám. Jenom snad ať si trochu věří, protože to je také důležité. A to, čemu věří, ať se stane a splní si svoje sny.
Albín Augustín Balát
