Pepa „Teribear“ Trnka: Do životopisu nepatří, že jsme z děcáku

„Když jsem v devatenácti odcházel z děcáku, čekala mě povinná vojna. Jako voják jsem zažil období teroristického útoku 11. září 2001 a také záplavy v roce 2002. Bral jsem to jako plus. Naučilo mě to samostatnosti. Prostě to, co nám dětem z děcáku při tom odchodu nejvíce chybí,“ začíná své vyprávění dnes už 36letý Pepa, který pracuje v Nadaci Terezy Maxové dětem v Praze. Nově je koordinátorem TO DÁŠ!, což je nový projekt NTMd. Pepa vám v tomto projektu pomůže najít brigádu nebo práci.

Celý jeho život pomáhá druhým a my jsme se rozhodli ho v nadaci navštívit a připravit pro vás zajímavý rozhovor.

Na vojně je přísný řád. Bylo to jako tehdy v děcáku?

Nebyl to ten klasický řád, který známe z dětského domova. Na vojně jsem byl v Jihlavě a potom u Chomutova, kde jsme hlídali vzdušný prostor u radaru. Osamostatnil jsem se, naučil se komunikovat, postarat se o sebe sám. S tím, že jsem z děcáku, neměl nikdo problém. Naopak, možná, že ti kluci mě o to více respektovali.

Až po vojně tedy přišel ten pravý „odchod z dětského domova“?

To je pravda, měl jsem rok „navíc“. Po vojně jsem v Chomutově podal žádost o bydlení a ta nevyšla. Měla to být podle úřadu žádost o přístřešek. Říkalo se tomu obytné ateliéry. Jedna místnost, záchod, koupelna. Byl jsem na ulici a řešil, co bude dál. Podle zákona už jsem se do domova nemohl vrátit. První, co mě napadlo, bylo zvednout telefon, že se někam obrátím. Přes Člověka v tísni jsem vyhledal na webovkách kontakt, který mi pomohl sehnat bydlení v Praze. Dali mi bezúročnou půjčku, než jsem si vyřídil vše potřebné na úřadě práce, nové doklady, pojišťovnu...

Jsi vyučený malíř – natěrač – lakýrník. Hledal jsi pak práci v tomto oboru?

Vůbec ne. Tenkrát v domě na půl cesty se objevil klučina, který se shodou okolností znal s někým v Nadaci Terezy Maxové a hledali na brigádu někoho na projekt „Strom splněných přání.“. Tam jsem šel a pomáhal na tomto projektu a získal tím pracovní návyky. Dva roky jsem pracoval v nadaci jako administrativní pracovník pro materiální dary. Tam jsem řešil příjem, výdej a přerozdělování darů, které k nám chodily.

Později si ale dostal nabídku na práci s postiženými dětmi...
Skončil jsem jako administrativní pracovník a začal pracovat v sociálních službách. To mě přinutilo dodělat si další vzdělání, ve kterým mě podpořila Nadace Terezy Maxové. Bylo to speciální školení na dva roky. Udělal jsem si kurz na asistenta pedagoga a pracovníka v sociálních službách, kde pracuji až do teď. Třináct let v Diakonii.

Tělesně postižení klienti, to muselo být pro tebe dost vyčerpávající...

V Diakonii jsem skončil právě kvůli fyzické vyčerpanosti. Spousta těch klientů je postižena tělesně. Takže vozíčkáři, ležící klienti a je potřeba je zvedat. Na tobě se to pak podepíše hlavně fyzicky. Prostě člověk není břemeno, takže žádné pomůcky neexistujou. Maximálně zvedáky, ale tam je stejně potřeba manipulovat s tím klientem, takže to odnáší záda, a to byl signál na změnu. Tito klienti uměli dávat energii, jsou bezprostřední a nejsou zlí. Je to úplně jiná práce s těmito dětmi.

Pracuješ mimo to v azylovém domě pro muže bez přístřeší. Potkal jsi tam někoho, kdo vyrůstal v děcáku?

Setkal jsem se tam i s lidmi, co byli dříve v dětském domově. Dělal jsem si soukromý průzkum. Dělali jsme ho s partou lidí na hlavním nádraží a Masaryčce. Ptali jsme bezdomovců, jestli vyrůstali v ústavní péči s tím, že jsme jim vysvětlili, že jde o dětský domov, výchovný ústav nebo o jiné zařízení. A z toho nám vyšlo 75 localhost. Bylo to nějakých 150 lidí, se kterými jsme mluvili. Byl to sice neoficiální výzkum, ale další oficiální uvádí 68 localhost, takže jsme se moc nešvihli. Je to znamení, že něco je špatně.

Co je podle tebe špatně?

Nejhorší byla ta nepřipravenost do života a informovanost. Vyřizování dokladů, shánění práce. Dříve ještě hodně dětí uvádělo do životopisu, že vyrůstaly v dětských domovech. Šlo o to nalézt svoji identitu, kam budu patřit v dospělosti – mimo děcák.

A ty jsi ji našel?

Já jsem ji našel. Díky práci. Pomohla mi práce, u které jsem zjistil, že mě baví, aniž bych tušil, že k tomu mám potřebné vzdělání. Dostal jsem šanci ukázat lidem, že něco umím a jsem schopný se učit a že to dám! Je to jedna z věcí, která mi u dětí chybí, Nebát se a říct: „Já do toho půjdu!“

Jsi známý červený medvídek z akcí Teribear hýbe Prahou...

S nadací spolupracuji dlouho, vlastně od tý doby, co mi pomohli. Chci být příkladem, že když mi někdo pomohl, že já můžu pomáhat dál. Pět šest let dělám medvídka na Teribear hýbe Prahou. Letos z nadace odcházela kolegyně a holky z nadace přišly s nápadem, jestli bych se nechtěl zapojit do jejího rozbíhajícího se projektu To dáš!. A to jsem rád přijal!

Během našeho rozhovoru se vůbec nezmiňuješ o své rodině... Jsi s ní v kontaktu?

V tomto jsem měl jasno hodně brzo. Ne. A dneska už to neřeším, protože oba rodiče už nežijí. A já jsem to nutkání nikdy neměl. Měl jsem spíše štěstí na lidi kolem sebe.

Bráchu jsi před rokem našel přes Poštu pro tebe. Nebo spíše brácha našel tebe...

Překvapil mě, protože mě samotného by to nenapadlo. V tomhle bych byl fakt srab. Tak jako v jiných věcech jsem docela silnej, tak v tomto bych byl srab, abych hledal bráchu, a ještě přes televizi.

Jaká byla první slova tvého bratra?

První slova od bratra? Nepamatuju si to, to byl takový emoční masakr. Snažil jsem se být silnej, ale jak odjela ta stěna, to v tobě tak emočně pracuje... Nepamatuji si z toho téměř nic, jak to bylo vypjaté.

O čem jste si s bráchou po těch letech pokecali?

Řekli jsme si takové ty životní věci, že má rodinu – dítě, a co každý děláme. Ale neptali jsme se na to, co bylo. On je z Chomutova, odkud je i jeho náhradní rodina, ale tu jsem nikdy nepoznal.

To vás nezajímalo vaše dětství? Navíc s tím, že jste od sebe vyrůstali jen pár kilometrů?

Nechtěli jsme si o tom povídat. Možná to přijde časem, ale každý žijeme svůj život.

Jsi první, kdo vyrůstal v děcáku a pracuje pro Nadaci Terezy Maxové?

Nejsem historicky první, kdo pracoval takto v nadaci. Byl to kamarád Štefan Klíma, se kterým jsme společně založili občanské sdružení Přátelé dětského domova, a ještě s jednou kolegyní z Dětského domova Dolní Počernice.

Jaké jsou teď tvoje cíle?

Cílem je moje rodina. Mám přítelkyni, která má holčičky v pěstounské péči, a chtěli bychom začít spolu bydlet. Přítelkyně žije mimo Prahu, a to já nechci, už jenom kvůli práci. Je na čase se posunout dál i v tom životě rodinném. Řeším pořád starosti svých klientů, ale teď už mám čas i na soukromý život. Začal jsem hrát s kamarádem squash. Ten pracuje u policie, a je to skvělý kamarád. Účastním se fotbalových turnajů.

Plánuješ teď jezdit po dětských domovech s projektem Dáš to! Jak by ses představil děckám?

Tak hezkej asi úplně nejsem. Moje nejsilnější stránky jsou rozhodně výřečnost. Jsem empatický, umím naslouchat a jsem schopný pomoc komukoliv v jakékoliv situaci.

Co je tvoje „krédo“, máš nějaké motto?

Řídím se heslem, které mám od jedné tety: Kůň je nebezpečný zezadu, vůl zepředu a blbec ze všech stran. A tím se snažím řídit. A je to myšlený na ty úřady, aby se jich děcka nebály a s tím, že blbce najdou vždycky a jejich hodně a ať se tedy nikdy nikdo nebojí komunikovat se a ptát se.

Připravil Lukáš Kotlár