Rozhovor s ombudsmanem pro ústavní výchovu Štěpánem Jílkou

Nevíš si rady s režimem v dětském domově? Připadá ti, že je k tobě někdo z dospělých nespravedlivý? Nebo ti některá pravidla nedávají smysl? Se všemi podobnými problémy se můžeš obrátit na nového školského ombudsmana Štěpána Jílku. V rozhovoru pro Zámeček jsme se ho ptali na jeho práci, na pravidla v dětských domovech i na to, proč někdy vznikají zbytečné konflikty – třeba kvůli pravidlům, u kterých už nikdo ani neví, proč vlastně existují.

Byl jste jako kluk hodný, nebo jste třeba zažil i nějakou situaci, která hrozila pasťákem?

Já jsem byl držený hodně zkrátka, takže jsem byl nakonec možná trochu hodně hodnej. Do pasťáku bych se nedostal, to mi nehrozilo. Ale měl jsem problémy třeba ve škole s matikou a fyzikou. Z toho jsem fakt tekl. A pamatuju si, že když jsem měl hrozně špatný známky a skoro jsem propadal, tak jsem měl strach jít domů, co bude. To jsem i uvažoval o tom, že někam uteču, někde zůstanu a třeba skončím v děcáku.

Věděl jste jako dítě něco o dětských domovech?

Vůbec. Já jsem měl až do dospělosti takovou představu, že to je jenom pár nějakých domů, kde jsou děti, které někdo opustil. Ale vůbec jsem netušil, o co tam jde, než jsem tam poprvé jel v rámci práce.

Takže jste se s dětskými domovy setkal až v práci, po studiu práv a speciální pedagogiky?

Když jsem dostudoval práva, začal jsem pracovat u ombudsmana v Brně. Tak jsem se poprvé dostal do děcáku.

Proč jste se rozhodl studovat speciální pedagogiku, když už jste měl jednu vysokou školu hotovou?

Protože jsem právě do těch zařízení jezdil jako právník a zjistil jsem, že to vůbec nestačí. Že vlastně vím prd o tom, co se děje nebo co děcka potřebují, jak s nimi mám pracovat, jak k nim mám přistupovat… Hodně se mi líbila práce vychovatelů a i etopedů. Řekl jsem si, že až jednou budu velkej, tak bych chtěl být třeba etoped. Takže jsem šel na specku.

Prozraďte nám nějaké konkrétní příklady něčeho, co už jste řešil. Máte nějaké „perličky“?

Ta moje funkce je blbě nazvaná. Ono je to školský ombudsman – zmocněnec pro ústavní a ochrannou výchovu. Kvůli tomu se na mě se obrací hodně lidí, kteří řeší nějaké problémy ve školách. Třeba že jim nechutná ve školní jídelně. Já bych klidně přijel někam ochutnávat, ale vždy musím odpovědět, že toto nespadá do mých kompetencí.

To, co mi chodí z domovů, je většinou vážné. Není to nic, co by šlo s úsměvem zlehčit. Ale z obecnějších jsou to třeba dotazy na “kapesko“ nebo na psychologickou způsobilost vychovatelů, o které píšeme v prvním díle nové rubriky. Jinak jsou to spíš věci, které souvisejí se zásahy do práv dětí.

ZVÝŠÍ SE KAPESNÉ?

Kapesné jsme řešili, už když jsme se s vámi s naší redakcí setkali na Ministerstvu školství. Říkal jste, že jste ten podmět posunul dál. Myslíte si, že je šance, aby se kapesné v domovech dětem zvýšilo?

Možná to projde, myslím, že státní rozpočet by se z toho určitě nezhroutil. Když se sype tolik peněz do spousty jiných věcí, tak tohle jsou drobné. Ale je třeba to umět dobře podat. Když se zvyšují důchody a zvedají platy skoro všem, tak proč ne i “kapesko“ dětem v domovech? Navíc je fakt dost nízké.

CO DĚLÁ OMBUDSMAN

S čím se na vás mohou děti obrátit?

Prakticky s čímkoliv, s čím si nevědí rady. Když mají nějaký dotaz, problém, potřebují poradit nebo si chtějí ověřit, že něco funguje tak, jak má. Já můžu prošetřovat postupy děcáků a zjišťovat, jestli je všechno v pořádku. Můžu se ptát na to, jak co funguje, jaká má domov pravidla. Když je nějaký problém, snažím se vždycky najít způsob, jak do věci vstoupit a vyřešit ji, domluvit se, něco si vysvětlit, narovnat nebo změnit. A když to nejde, vždy poradím, na koho dalšího se obrátit.

Jak se s vámi můžou děti spojit?

Nejjednodušší je napsat mi e-mail nebo zavolat. Vím ale, že dneska děti často používají spíš sociální sítě, takže jsem i na Instagramu a Facebooku. Jakmile se ke mně nějaká zpráva dostane, vždycky se snažím s tím dítětem spojit a pomoci.

Ozývají se vám jenom děti, nebo i třeba vychovatele a ředitelé?

Víc se ozývá dospělých. Těch dětí je zatím ve srovnání méně…

Možná o této možnosti neví?

Možná. Ale asi v tom vidím i strach nebo obavu. Kdo by psal tomu plešatýmu týpkovi… na fotce se směje, ale kdo ví. (smích) Snažím se to prolomit tím, že do domovů za dětmi jezdím osobně. Aby mě děti poznaly a viděly, že jim nic nehrozí, když se na mě obrátí. A ono to pak opravdu funguje. Třeba když jsme se potkali s redakcí Zámečku v Praze, brzy potom mi přišlo několik dotazů. Osobní setkání je v tomhle hrozně důležité. Děti pak vidí i v tom světě venku existují lidé, kteří jim chtějí pomoci.

Co je, kromě řešení konkrétních problémů, náplní vaší práce?

Těch věcí, které dělám, je fakt hodně, nejsou to jenom stížnosti, ale i systémovější práce na tom, jak by ústavní výchova měla vypadat. Jak chceme, aby děcáky fungovaly, jak by měly být velké, kdo by tam měl pracovat, kde by měly být a co by všechno měly dětem poskytovat.

Kolegy nemáte, ale určitě spolupracujete i s dalšími lidmi, kteří dětem z dětských domovů pomáhají?

Přijde mi skvělé třeba to, co dělá Láďa Samek a další lidé, kteří se kolem dětí z dětských domovů pohybují. Když se na ně děti obrátí s prosbou o radu, někdy to spolu probereme a poradím jim. Vlastně tak trochu dělají ombudsmanskou práci.

Je to hlavně o vztahu – děti ty lidi znají a nebojí se na ně obrátit. Já bych byl rád, kdyby postupně vznikla taková síť spolupracovníků, kteří si sami prošli životem v dětském domově. Ti přesně vědí, o čem to je. Já si to můžu jen představovat – slyším o tom od dětí a vidím, jak to v zařízeních funguje, ale nikdy jsem tam nežil.

Ale obecně je to takové náročné, když přijde nějaký problém, tak se musí řešit. Na jednu stranu je to vyčerpávající, ale jsem rád, že děti aspoň někoho mají.

Měl byste jako zaměstnanecký benefit dostávat poukázky k psychologovi…

Někdy s tím opravdu bojuju. Jsou chvíle, kdy se těch špatných věcí sejde hrozně moc a člověk už to nestíhá vstřebat. Snažím se to nějak zpracovat a převést v něco konstruktivního, aby se věci mohly posunout dál. Ale když jste tím vším zavalení, občas vás to prostě zahltí. Takže nějaké poukázky k psychologovi bych klidně ocenil.

To samé potřebují i lidi v těch zařízeních. Vychovatelé nebo etopedi každý den řeší spoustu věcí, které se těm dětem staly. Je hrozně těžké zůstat citlivý a zároveň se tím nenechat úplně pohltit. Někdy je ten svět fakt zlej.

Co říkáte na aktivity a akce pro děti mimo běžný život v domově?

Je skvělé, že děti mají nabídku různých aktivit. Ne vždy se jim do toho chce – pamatuji si to i na sobě. Taky se mi spousta věcí nechtěla dělat, ale rodiče mi říkali: „Zkus to. A když se ti to nebude líbit, už tam příště nemusíš.“ Vychovatelé často v dětech vidí nějaký potenciál a potřebují je jen trochu “nakopnout“. Taková první podpora, která v tu chvíli neuhne, může hodně pomoci. Ale nesmí to jít na sílu. Spíš jde o jemné postrčení – aby mělo dítě šanci zjistit, že ho něco třeba začne bavit.

Co podle vás dětem přináší setkávání s vrstevníky z jiných dětských domovů?

Je hrozně důležité, že to buduje vztahy mezi dětmi a vlastně i určitou komunitu. Když se děti potkávají s vrstevníky z jiných domovů, samy zjišťují, že různé domovy fungují jinak. A ty rozdíly opravdu existují. Pak se začnou ptát: „Hele, a proč tam v děcáku můžou mít mobily furt, jenom je mají vypnout na večerku? A proč my je dostáváme jenom na hodinu nebo na dvě?“

Někdy je problém v tom, že v domovech existují pravidla, u kterých nikdo ani neví, proč vlastně platí. Všichni je dodržují jen proto, že se to tak dělalo vždycky. Pak z toho vznikají zbytečné konflikty. Třeba když je pravidlo, že se každý den o půl šesté vytírá chodba. Proč vlastně? Třeba je zrovna ten den úplně čistá. Nebo to chci udělat až v osm. Když se na takových věcech slepě lpí, často to vede jen ke sporům.

Nastínil jste velmi aktuální téma mobilů a pravidel kolem nich. Jak to tedy ve skutečnosti je?

Je důležité, aby byla pravidla jasná jak pro vychovatele, tak pro děti. Děti by měly vědět, co je v pořádku a co už ne. Že pro ně opravdu není dobré být na telefonu do pozdních nočních hodin a když si to nezvládají hlídat sami, vychovatel jim po večerce třeba mobil zabaví…

Takže dětem mohou vychovatelé mobil na noc zakázat?

Ne plošně. Nemělo by to fungovat tak, že se prostě řekne: „Po desáté telefony všichni odevzdáte.“ Pokud dítě zvládá mobil používat rozumně a normálně spí, není důvod mu ho brát. Ale když někdo nespí, je na telefonu do tří nebo do čtyř ráno, nebo třeba natáčí ostatní děti a sdílí to, pak je v pořádku říct: „Tak se domluvíme, že mi ho na noc dáš a ráno ti ho vrátím.“ Neřeší to ani opatření, že se v konkrétní čas večer vypne Wi-Fi, protože spousta dětí má dnes data a zapne ostatním hotspot. Cílem by mělo být, aby se děti postupně naučily mobil používat zodpovědně.

Problém je, že některé domovy to řeší plošně. Třeba tak, že děti do patnácti let mohou mít mobil jen hodinu denně. Vychovatelé často vytahují argument, že děti tráví na mobilech příliš mnoho času. Je to pravda, ale netýká se to jen dětí z dětských domovů – je to celospolečenská věc.

Taky doma dětem večer vypínáte Wi-Fi?

Děti jsou ještě malé, tak to zatím nemusím řešit. (smích) Ale už se mi párkrát stalo, že když jsem přespával v některých domovech, v 9 mi Wi-Fi přestala fungovat. To je jediný můj zážitek z reálného života v dětském domově. Jinak si život v dětském domově můžu jen představovat. O to víc se snažím poslouchat děti, které ho opravdu žijí.

Natálie Sobolová