Svatopluk Votruba: Skutečnost bolí, o mém životě v dětském domově se doma raději nebavíme

Zažil nelehké dětství, před sedmi lety málem zemřel. Přesto tento člověk dokáže otevřeně mluvit o své minulosti. Sympatický muž, bývalý svěřenec DD v Budkově a Vizovicích, autor knihy „Dětský domov – záchrana i prokletí“, otec dvou dětí. Tím vším je devětapadesátiletý Svatopluk Votruba. V příjemném prostředí jedné z pražských kaváren na Palmovce se Zámečku svěřil o svém dětství a aktuálním zdraví. Mimo jiné i vysvětlil, proč se rozhodl popsat světu svůj životní příběh.

Těžko hledám přátele, o to víc si jich vážím

Svaťo, popiš všem, kteří tvůj příběh neznají, jak ses dostal do dětského domova.
Stalo se to, když mi byly dva nebo tři roky. Pamatuji si jen takové střípky. Doma nebylo vše v pořádku. V den, kdy si pro mě přijelo auto s úplně cizími lidmi, maminka plakala. Snažila se mě uklidnit, že jedu jen na výlet. Nechtělo se mi, ale neměl jsem na výběr. Ten "výlet" trval patnáct let.

Jak sis zvykal na život v cizím prostředí?
Byl jsem ze všeho nesmírně vystrašený a zmatený. Postupem času mi však takový život přišel úplně normální, protože jsem nevěděl, jak by to ve skutečnosti mělo vypadat. Zapomněl jsem, že mám mámu, že jsem kdysi žil doma. To jsem se dozvěděl až tehdy, když mě mamka navštívila v ústavu. Nevěděl jsem, čemu mám věřit, nerozuměl jsem tomu.

Když jsi později zkusil jít nastálo domů, po pár měsících ses vrátil zpět do ústavu. S tebou šel i tvůj mladší bratr Hynek, který ti jasně dával najevo, že do jeho rodiny nepatříš. Omluvil se ti dodatečně za to, jak se k tobě choval?
Ne, Hynek se mi nikdy neomluvil. Ono mu ani nelze odpustit. Navíc jeho život nabral jiný směr. Slušně řečeno, je to darebák.

Jak tví rodiče tenkrát zareagovali, když ses vrátil do děcáku a Hynek šel s tebou?
Táta několikrát navštívil ředitelku v Dětském domově Vizovice, kde jsem pobýval. Snažil se ji přemluvit, abych mohl jít zase domů. Chtěl mě nechat vyučit, abych se stal jeho pomocníkem v práci. Navíc potřeboval někoho, kdo se postará o barák. O tátově návštěvě jsem se však dozvěděl až po třech letech na rodinném srazu.

Vystudoval jsi Strojírenské učiliště v Ostravě, kam tě domov poslal, nebo tě začalo bavit něco jiného a změnil jsi obor?
Vystudoval. Trošku mi to vadilo, ale já byl vždy technický typ, takže jsem si zvykl. Ve studiu jsem pokračoval, a to na vysoké strojnické v Praze.

Nelituješ toho, že jsi nemohl jít na gymnázium, i když jsi patřil k lepším žákům?
Lituji. Dost mě to štvalo. Jít na gymnázium, možná by směr studia byl jiný. Ale jak říkám, pokračoval jsem ve studiu a dělal to, co mě baví. Dnes už jsem s tím smířen.

V tvé knize jsem se dočetl, že tě bavila matika a šlo ti kreslení. Využíváš něco z toho v dnešní době?
Matiky jsem si užil dost během studia. Kreslení mi posloužilo v mnohaleté praxi v konstrukční kanceláři. Dnes už možná ne, ale určitě se mi matematika i kreslení v životě hodily.

Jak tedy vzpomínáš na léta v dětském domově? Spíš záchrana, nebo prokletí?
Obojí! Dříve bych asi hned prohlásil, že prokletí, ale dnes o tom přemýšlím. Záchrana? Nejsem si jistý… Dětský domov mi zajistil životně důležité potřeby – jídlo, pití, přístřeší… Ale to jsou věci, na které má každý člověk právo. I špatné dětství v rodině je podle mně základ, člověk by měl zůstat se svými rodiči. Ovšem já to doma zkusil na pár měsíců, bylo to peklo. Těšil jsem se zpět do DD.

Ovlivnilo tvé dětství v chudobě a v ústavech tvůj současný život?
Určitě, moc! Jako děti jsme neměly téměř nic. Tenkrát byla taková doba, dnes jsou na tom chovanci dětských domovů výrazně lépe. Po dovršení zletilosti jsem si nesmírně začal vážit maličkostí. Zbytečně jsem neutrácel. Když už jsem si něco koupil, vážil jsem si oné věci a pečoval o ni. A to mi vydrželo dodnes.

Když bys měl vybrat jednu nejvíc pozitivní a naopak negativní vlastnost, kterou sis z DD odnesl do života, co by to bylo?
Tak za pozitivní považuji to, že si velice vážím svých přátel. V DD jsem jich moc neměl, chyběl mi mezi vrstevníky někdo, komu jsem mohl důvěřovat.
Negativní je, že i dnes těžko hledám přátele. V domově jsme často zažívali útok zvenčí (výsměch, nadávky, šikana), což mě naučilo ostražitosti. Již tenkrát jsem byl vášnivý čtenář a díky knihám jsem si vytvářel imaginární svět, kam jsem utíkal od všeho zlého. Kamarády jsem přiřazoval k různým knižním hrdinům a kladl na ně vysoké nároky.

Dnešní děti: Více možností, méně respektu

V roce 2005 tě potkala nepříjemná událost, co se zdraví týče – mozková mrtvice. Jak jsi na tom dnes? Co vlastně děláš celé dny?
Hodně utrpěla moje paměť, už nemůžu učit mládež. Rovněž mám problém s rétorikou, občas těžko hledám slova. Zdraví se zhoršilo, ale dá se to. Několikrát ročně navštěvuji nemocnici, kde mě udržují pohromadě. Jsem v důchodu, ale práce je stále dost. Jelikož jsem odborník v IT, dělám grafiku, portály atp., čímž si přivydělávám. Jinak píšu povídky, jen tak do šuplíku, ale i na web. Možná je někdy vydám.

Zdají se ti někdy sny o životě v DD?
Zdávaly, teď už ne. Ale některé z nich mám v živé paměti. Dochází k vytěsňování vzpomínek, přichází nové sny.

Vyprávíš svým dětem a manželce příběhy z dětství? Jak na to reagují?
Dřív jsem jim o svém životě vyprávěl. Jenže děti jsou moc citlivé, strašně mě litovaly a plakaly. Skutečnost bolí, ale já jim nechci lhát. Když se mě nyní syn a dcera ptají na moje dětství, raději odvádím řeč. Každopádně ony i manželka o tom rozhodně ví.

Kdyby sis měl vybrat mezi životem v DD tenkrát a dnes, co bys volil raději?
Dnes – jednoduchá odpověď! V dnešní době mají děti více možností, příležitost zvolit si svůj směr. To dříve nebylo.

Našel bys ještě nějaké zásadní rozdíly mezi dětskými domovy v minulosti a současnosti?
Těch je hodně. Řadu z nich jsem zmiňoval již tenkrát v Zámečku, když jste se zaměřili na výročí uplynutí 20 let od revoluce, tak se nechci opakovat. Vycházky, brigády, jídelníček – vlastně téměř vše je dnes jinak. Pestřejší strava, lepší možnost výběru brigády, více peněz, ať už se jedná o kapesné, nebo o finanční hotovost na nákupy oblečení a vybavení. Já osobně měl tisícovku na rok, na všechno!

Vídáš se s rodiči, bratry nebo sestrou? Navštěvuješ rodnou obec?
Rodnou obec nenavštěvuji, nemám důvod. Rodiče jsou již mrtví a se sourozenci se nevídám. Po odchodu z DD jsem se pokusil shromáždit rodinu, ale nedopadlo to dobře. Necítíme mezi sebou žádná rodinná pouta. Já a oni od sebe máme strašně daleko. Možná cítili vinu za to, co se tenkrát odehrálo…

Jsi v kontaktu s některým svým kamarádem nebo bývalým vychovatelem z ústavu?
Bohužel, většina z nich je již po smrti. A na ten zbytek nemám kontakt.

Snažil ses někdy kontaktovat řidiče Vítka nebo ostatní osoby, o kterých se v knize často zmiňuješ – Martičku, Mirku, Váňu…?
Pokoušel jsem se o to. Před patnácti lety jsem pátral po Váňovi. Bylo mi řečeno, že se vrátil do své rodné země, tedy do Ruska. Mirku jsem nenašel. A například pan Vítek či Martička už tenkrát nebyli mezi živými.

Se svým kamarádem Váňou jste utekli, brzy vás však dopadli. Jaký trest na vás po návratu do dětského domova čekal?
Ostříhání dohola a samotka.

Jak se v minulém století žilo pod jednou střechou Romům společně s „bílými“? Vypadalo to jako dnes nebo tam byl nějaký rozdíl? Nebyl to problém?
Tenkrát Romové nedrželi tak moc pospolu, takže k soubojům mezi „černými“ a „bílými“ nedocházelo. Rozuměli si, přátelili se. I vychovatelé mívali větší respekt. Ředitel, to byla osobnost! Dříve si kluci a holky vůči nim nedovolili, to co dnes. Spíš byl problém mezi domovským a „reálným“ světem. Děti z rodin se nám vysmívaly, lidé se nás báli a drželi si odstup. Vyřadili nás ze společnosti.

Kniha se dočká svého zfilmování i pokračování

Od vydání tvé knihy uběhly tři roky. Jaké ohlasy jsi ohledně ní dosud zaznamenal?
Knížka se vydává jak v ČR, tak i na Slovensku. Víc než na hodnocení obsahu díla jsem se zaměřil na reakce lidí. Je to pro ně zcela nové, emotivní téma. Někdo má strach si přečíst, co bude v příběhu následovat. Čtenáři mi drží palce, někteří dokonce u mé knihy brečí. Většina mě obdivuje, že jsem našel odvahu něco takového sepsat a zveřejnit.

Co tě přivedlo k napsání autobiografické knihy?
Vše začalo roku 2005, kdy mě postihla mozková mrtvice. Doktoři mi tenkrát řekli, že mám blízko k smrti, a já si uvědomil vážnost situace. Začal jsem bilancovat, co všechno jsem za svůj život udělal a co jsem měl udělat. Chtěl jsem zdokumentovat své dětství a ukázat tak lidem, proč jsem, jaký jsem. Rozhodně jsem to nedělal pro peníze – z prodeje knihy mi do kapsy nejde ani koruna.

Kde tvou knihu najdeme? Je tedy volně v prodeji?
Je volně v prodeji, a to, jak jsem již řekl, i na Slovensku. Stačí si na internetu vyjet „Svatopluk Votruba“ a objeví se spousta odkazů jak na mě, tak na mé dílo. Určitě je k nalezení i v různých knihkupectvích a knihovnách. Českobudějovické vydavatelství Nová forma předělalo knihu do formátu PDF, takže by tu měla být i možnost stažení.

Zaregistroval jsem něco o filmu…
Je to tak, televize se rozhodla tuto knížku zfilmovat. Scénář je už hotový. Je to ale těžké téma. Zatím není jasné, pro jakou cílovou skupinu by byl příběh určený.

Chystáš se napsat něco dalšího?
Ano, chystám pokračování. Dílo nese stejný název a mapuje můj život od 15 let do současnosti. Zmiňuji se v něm nejen o pobytu v DD, ale hlavně o jeho důsledcích v dospělosti. Kniha „Dětský domov – záchrana i prokletí 2“ je již napsaná, zbývá ji vytisknout.

Neuvažoval jsi někdy o přednáškách v dětských domovech? Děti by tvůj příběh jistě zaujal.
Neuvažoval, protože mě zatím nikdo neoslovil. Jsem v kontaktu s některými sociálními pracovníky, sem tam pomáhám lidem se seminárními pracemi zaměřenými tímto směrem. Přednášek bych byl určitě ochoten a schopen. K mému životnímu vyprávění se mi daří zachovávat odstup, což zaručuje objektivnost. Pokud mě někdo osloví, rád toho využiji.

Chtěl bys něco vzkázat čtenářům Zámečku?
Kluci a holky, když zjistíte, že vám někdo, třeba teta, chce něco hezkého dát, vždy se snažte mu to dvakrát vrátit.
Samozřejmě vám všem přeji veselé Vánoce, pěkného Silvestra a šťastný Nový rok. Nechť se vám daří ve škole i v životě, v domově i po odchodu z něj.

Rozhovor připravil:
František Berger