Zuzana Ingrová: „Přemýšlela jsem, jak se děti v domovech mají, že tam skončím jsem však netušila“

Zuzana Ingrová (18). Nyní je v Dětském domově v Uherském Ostrohu. Od svého narození žije bez biologické rodiny. Po jednom roku v kojeneckém ústavu se dostala do pěstounské rodiny, ve které vyrůstala do svých téměř sedmnácti let. Proč se v 17 letech dostala do dětského domova?

„Před známými zdůrazňovala, že má v péči dvě romské děti.“

Jak jsi vnímala v dětství svoje pěstounské rodiče, měla jsi touhu poznat svoje biologické rodiče?

Dětství jsem měla hezké. Jezdili jsme na výlety a dovolené. Nepamatuji si přesně na den, kdy jsem se dozvěděla, že nejsem u svých biologických rodičů, ale pamatuji si, že mamka (pěstounka) hodně před známými třeba na návštěvách zdůrazňovala, že má v péči dvě romské děti. Poznat svoje biologické rodiče jsem nechtěla asi do čtrnácti let. V patnácti letech došel mamce z pěstounské rodiny mail, že by se semnou  ráda sešla moje nejstarší teta z biologické rodiny, ale to však pěstounka okamžitě zamítla s odpovědí, že až budu mít 18, rozhodnu se sama.

Kdy přicházely první problémy v pěstounské rodině?

První problémy jsem začala zaznamenávat třeba tehdy, když jsem ve 14 dostala od mamky, se svojí sestrou, vařečkou a nějakým klackem za to, že jsme nechaly klíče ve dveřích a ona se bez zvonění ťukáním na dveře, které jsme neslyšeli, nedostala do baráku. Tehdy jsem začala poprvé přemýšlet nad tím, jak se asi mají děti v dětských domovech a jaké by to bylo, kdybych tam byla. Že se tam doopravdy ocitnu o tři roky později, to jsem netušila.

Co se odehrávalo během těch tří let?

Dostala jsem se na střední školu. Od té doby se začala situace mezi mnou a mamkou stupňovat. S příchodem na novou školu jsem začala být méně času doma, což se mamce nelíbilo. Čas jsem trávila s kamarády a kroužky, proto už i komunikace mezi mnou a mou pěstounskou mamkou vázla.

Jaké byly vaše vztahy? Kladla Ti někdy důraz na to, že můžeš skončit v DD?

Když se tak zpětně ohlížím, tak si myslím, že náš vztah byl trochu odcizený. Samozřejmě, že nás mamka obejmula, když jsem chtěla, ale když jsme se třeba kvůli něčemu pohádaly, tak mi řekla, že ona je jen pěstoun a že se kdykoli může rozhodnout mě dát do dětského domova. Tyhle slova byly pro mě vždy strašně smutné.

„Provolala jsem 15 tisíc, poté následoval diagnostický ústav“

Kdy přišel ten zlomový bod, kdy se rozhodlo, že půjdeš do dětského domova? 

Přišel kolem mých 17 let, kdy jsem v období zhruba dvou měsíců provolala cca 15 tisíc, tehdy se má matka rozhodla, že mě doma už nemůže mít, a tak jsem byla 16. 3. 2012 převezena do Diagnostického ústavu v Brně. Potom po měsíci do Dětského domova Uherský Ostroh.

Mělo tvé provolání peněz nějaké další pokračování?

Provolala jsem opravdu dost peněz, málo komu se tohle podaří. Když jsem byla v diagnostickém ústavu, zjistila jsem, že můj biologický otec před 10 lety zemřel, tudíž když jsem to řekla pěstounce, moc dobře věděla, že dluh, který k ní mám, ji budu moct do poslední koruny splatit. Když mi přišly peníze, splatila jsem ji svůj dluh a dala jsem ji peníze ještě navíc. Ale ani po tomhle mém činu neřekla: "Ano, vezmu si tě zpět."

Jak jsi brala svůj konec u pěstounů a přechod do DD?

Špatně, ale rychle jsme si zvykla na to, že mám kolem sebe strejdy a tety. Samozřejmě je mi smutno, o tom žádná, ale beru to tak, že když mamka nechce, já už nemám sílu se snažit.

„Z mamky mám divný pocit. Když mě uviděla poprvé, řekla mi, že nejsem její dcera.“

Začala ses zajímat o své biologické rodiče?

O své biologické rodiče jsem se začala zajímat už zhruba v 15, ale to mi nebylo ze strany pěstounské mamky umožněno, tudíž jsem tomu nechávala jakýsi čas. Když mi bylo skoro 18, moje nejmladší teta napsala do DD, že by mě ráda viděla. Moje nemladší sestřenice a moje nestarší teta přijely k nám do Uherského Ostrohu. Byla to příjemná návštěva, popovídaly jsme si, tety mi řekly, jak to se mnou bylo, když jsem se narodila, a já jim zase řekla, jak to se mnou bylo celých těch skoro 18 let. Potom jsem k nim jela na prázdniny a strávila jsem s nimi zhruba měsíc. Tety jsou fajn, ale biologickou matku nemusím. Když mě poprvé v životě viděla, okamžitě řekla, že nejsem její dcera. Takže z ní mám zvláštní pocit. Neřeším ji, nemám k ní žádný vztah.

Udělala by si něco jinak, abys mohla zůstat u pěstounů?

Nic bych nevracela, v dětském domově je mi dobře, hlavně v tom, že se s nimi na všem domluvím, víc se toho naučím, občas poznám i trochu realitu života. Změnila bych akorát to, že bych neprovolala tolik peněz.

Co by se v tvém životě zřejmě změnilo, kdyby ses vůbec nedostala do DD?

Stále bych byla ta zamlklá, smutná Zuzana, která spoustu věcí neumí udělat a vyřídit sama, protože pěstounka vše zařizovala a spousty věcí dělala za mě.

Jak si vážíš toho, že jsi byla u pěstounů?

Vážím si toho, protože jsem se naučila mít své cíle, mít svůj názor, a poznala jsem rodinný život. Studuju a určitě mi to do mého života dalo spoustu kladů, Záporem však je, že jsem pěstounku vnímala tak, že ona může všechno, ona mi může nadávat jak chce, bít jak chce, a dělat si se mnou co chce, i když už mi bylo třeba 16 let.

Jak dlouho bys chtěla být v DD?

To ještě úplně přesně nevím, ale pokud mě paní ředitelka dětského domova nechá v dětském domově, tak co nejdéle, nemám ráda změny, mám tu určité změny, a spoustu věcí se musím ještě učit.

Budeš se snažit nějak kontaktovat svoje pěstouny či svoji biologickou rodinu?

Biologickou rodinu ani ne, takový vztah, jaký mám s nimi, mi zatím naprosto stačí. Pěstounskou rodinou určitě, i když mi docházejí síly.

Co si myslíš o pěstounské péči související s rušením DD a snižování počtů dětí v DD?

Dítě není prostředek k výdělku. Podporuji adopci, ne pěstounskou péči. Dítě je dar a za dar se přece peníze nedostávají. V normálních rodinách stát na děti nedá ani korunu, proč by pěstouni, kteří mají peníze, měli ještě dostávat peníze za to, že chtěli dítě.

Rozhovor připravil:

Lukáš Kotlár,                                                                                                                                                               

zástupce šéfredaktorky