Vysvobození
Uplakaná a vylekaná tiše seděla v rohu místnosti. Nevnímala bolest čerstvých ran. Nevšímala si krve, která prosakovala skrz šaty. Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen neměla sílu cokoliv udělat. Za ty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Přitom nikdy nedokázala říct dost. Ani jemu, ani své lásce, kterou k němu chovala. Za každou ránu, kterou jí dal, za každý slib, který nesplnil, za každé milování, které ji tolik bolelo… Věděl, že jí ubližuje. Stejně tak věděl, že ji neztratí, protože nikdy nedokáže zvítězit nad svou vlastní naivitou. Pořád si říkala, že všechno bude zase dobré, jako to bylo na začátku, než se kvůli své lásce vzdala všeho, co měla. Ona byla jeho trofej, kterou kdysi získal. Ale nikdy ho nenapadlo, že není trofeje bez vítězství a vítězství bez boje.
Jak tam tak seděla, vzpomněla si na vše, co měla. Své přátele, rodinu, práci… Proč se všeho musela vzdát? Odpověď znala, ale nechtěla si přiznat, že ona je ten slaboch, který se nedokáže postavit za svou svobodu… Hlavou se jí honilo mnoho myšlenek, mezi nimi i ta, jak ho miluje, ale i ta, jak moc ho nenávidí. Když v tom uslyšela klíče chrastit v zámku. Prudce se postavila a začala se třást. Začala se zmateně rozhlížet po pokoji. Něco hledala. Ani nevěděla, co hledá, jednala zkratovitě. Když v tom našla malý revolver, který dostala od svého otce na vlastní sebeobranu. Otevřela krabičku s náboji a jeden zandala do zásobníku. Odjistila zbraň a vydala se vstříc svému osudu.
Ve dveřích spatřila svého milovaného, který už se nadechoval, aby ji mohl přivítat zraňujícími nadávkami, ale všiml si zbraně v její ruce. Mlčel. Jen se jí díval hluboko do očí. Jeho výraz byl zmatený. Oba hořce plakali. Hlavou se mu valilo tisíce myšlenek. Nevěděl, co dělat. Nakonec si klekl na podlahu a se sklopenou hlavou řekl: "Chápu to… Udělej, co musíš." Ticho narušilo cvaknutí - odjistila kohoutek. Zvedla zbraň a namířila…přes celý dům se ozval hlasitý výstřel. Jedna rána, která ukončila utrpení. Po tváři jí stekla poslední slza, než se zhroutila k zemi.
To bylo naposled, co viděla svou lásku. Teď konečně byla volná. Mohla se po dlouhé době zvolna nadechnout a běžet. Běžela, co jí síly stačily, až se mohla dotknout toho oslnivého paprsku světla.
"Láska je někdy jenom proto stálá, že její trny pronikly příliš hluboko do živého a každý pohyb je bolestný."
H. Berlioz
Veronika Matoušková,
DD Sedloňov
