Kdybychom to neobreptali, nebyli bychom to my

Konečně zazvonil zvonec a školnímu roku je konec. Zvláštní školní rok, zvláštní konec roku a prázdniny před námi. Co očekávat vzhledem ke covidu?

U nás v Žíchovci je konec roku tradiční: „Jéééé, tam nepojedu, tam nechci, to bude strašný!” Otrávené obličeje při balení bych mohla jako nemalíř namalovat zpaměti. Bylo mi dva měsíce smutno, i když se děti ozývaly a pravidelně psaly. Některé jsem si vzala s sebou domů, aby nemusely přestávky mezi tábory trávit v DD. Neuvěřitelné, jak rychle se adaptují a přizpůsobí chodu "normální" rodiny, má rodina je totiž normální skutečně jen v uvozovkách.

Návrat z táborů.... Tak nadšené vyprávění plné zážitků. Děti, které se překřikují, kdo bude vyprávět první. Zážitky, které jen těžko dokážeme sami zařídit, ale děkujeme sponzorům, kteří to našim dětem umožnili. Vždy jim vysvětluji, že rodiny svým dětem často nedopřejí tolik zážitků, co mají naše děti v domově, i když vím, že by byly raději bez zážitků, ale s rodinami. Je to těžké.

Nejlepší jsou na tom věty: „Teto, my jsme takové trubky. Vždycky nadáváme a nakonec jsme šťastní, že jsme tam byli!“

Na závěr moje oblíbená věta, kterou se "moje děti" na RS3 naučily: Na všem je třeba najít alespoň jednu pozitivní věc.

teta Milena Barfusová
DD Žíchovec