Krávou jezdit nebudu, napsal jsem Studentagencymu

Jednou za čtrnáct dní jezdím do domova ze školy. Mám to z Prahy do Jemnice pěknou štreku. Na nádraží vidím všechny ty Student agency, Eurolines, autobusy, které mi někdy připadají jako dost dobrý Ferrari. Někdy si dokonce říkám, že až budu velkej, koupím si jeden studentagency a budu s ním vozit všechny moje kámoše. Já jezdím do Jemnice starou Karosou. Ta kráva už mě pěkně štve, kdykoli vidím tu rozklepanou bábu, začnu se ze setrvačnosti klepat taky.

Ta babka už je tak stará, že jízdu na dálnici skoro nevydrží, a proto na první odbočce odbočuje. A tak si to štráduje po všech vesničkách a kotěhulkách, kde není hospoda, natož zastávka. A ten řidič je taky pěknej vůl. Včera jsem zrovna tou mojí babkou zase jel. Já chápu, že je venku zima. Taky chápu, že se musí topit. Ale to topení bylo zrovna pod mým zadkem. Po třech minutách jsem se začal potit. Šel jsem tedy za řidičem a říkám mu: „Mohl byste ztlumit to topení?“ Ten vůl ukázal na tabulku: „Za jízdy nemluvte s řidičem.“ Cestou zpátky na sedadlo číslo 20 mě sledovalo asi pět ženských. Byly nějak úzkostlivý nebo co. I kdyby tady bylo plus padesát, jim to bude pořád málo a řeknou si o svetr. Sedl jsem si. Autobus zastavil. Zkouším to znovu: „Mohl byste prosím ztlumit topení?“ „Ne, byla by tady zima,“ odvětil řidič. Vrátil jsem se na místo. Za deset minut jdu za ním znovu. „Prosím ztlumte to topení nebo se mi uvaří prdel!“ Řidič zase ukázal na tabulku: „Za jízdy s řidičem nemluvte.“ Tak mě ten řidič naštaval, že jsem se rozhodl napsat panu Studentagencymu, aby jezdil taky do Jemnice. Kdyby neměl peníze, klidně mu půjčím tři kila z kapeska. Do té doby nebudu jezdit na sedadle číslo 20. No, řekněte sami, uvařit si prdel přece nenechám. I když jsem Svačina, žrádlo nikomu dělat nebudu!

Gracián Svačina