Fulnečtí objevovali, co chtějí. A jak na to

V říjnu jsme se v rámci projektu "Vím co chci - vím jak na to" vydali společně s DD Nový Jičín na Davidův mlýn poblíž Kružberku. Byli jsme pod dohledem lektorů, se kterými jsme hráli různé hry za účelem spolupráce, naší vůle a trpělivosti.

Například "Houmles akademii", kdy jsme si v roli "houmlesáků" zaběhali při policejní razii, při které jsme si rychle museli sbalit věci ze země nebo utíkat pro nedopalky, kterými byly nastříhané slámky. Dále jsme si z pytlů vytahovali různá jídla, většinou jablka. Nejtěžší bylo utíkat se špalky dvě kola. To byli všichni udýchaní…

Také bylo zábavné, když jsme jako kolektiv tří skupin táhli pneumatiku od předního kola traktoru. Překonávali jsme různé překážky, abychom tu pneumatiku dotáhli přes pole, hráz s vodou a nakonec po kamenech k cíli. I když kolikrát pneumatika spadla na zem, vždy jsme ji dokázaly postavit. Tato překážka byla součástí našeho já, jelikož na pneumatice byly přilepeny papíry s našimi přáními nebo s něčím, s čím se nedokážeme vyrovnat. Poté, když jsme dotáhli tu těžkou pneumatiku do konce, si každý svůj papír spálil, aby se to špatné v nás odstranilo nebo to dobré naplnilo.

V sobotu odpoledne jsme měli dva programy - Lanové centrum a Životní divadlo. Na Lanovém centru nebyli všichni, ale ti, co tam byli, měli určitě krásný pocit, jelikož překonali svůj strach. Někteří, třeba jako já, volali "Mamí, já už nechci"! Divadlo obsahovalo scénu dívky, která v 18 odchází z DD k mamce, která bydlí s přítelem. Do tohoto děje jsme se museli vžít, abychom ho upravili, jelikož tam byly různé zádrhely. Večer jsme si zkoušeli pracovní pohovor, abychom se přesvědčili, že to není nic lehkého. Každý den před večerkou jsme si sedali k rituálu, při kterém jsme si sdělovali, to, co nás ohromilo, potěšilo... Tento pobyt byl úžasný, zejména proto, že jsme tam byli s Novým Jičínem. A už se nehorázně všichni těšíme na zopáčko v prosinci.

Aneta Maléřová