Jak si zvykám v děcáku

Můj příběh začíná v době, kdy jsem byl malinký. Všechno začalo, když se mí rodiče rozvedli - nerozuměli si, často se hádali, a tak šli od sebe. Byl jsem svěřen mamce. Tam jsem si mohl dělat cokoliv. Zlobil jsem, nechodil do školy a začal se potulovat s partičkou. Nakonec mě mamka nezvládala, a tak mě dala k taťkovi.

Myslela si, že tam budu hodný, ale to byl omyl. U taťky jsem si nerozuměl se svou starší sestrou, se kterou jsem se i pral a hašteřil. Taťka mě vždycky zbil, ale nepomohlo to. Začal jsem pít alkohol a taky užívat omamné látky, např. marihuanu. Nakonec jsem skončil v diagnostickém ústavu v Bohumíně. Tam jsem taky zlobil a nemohl jsem si zvyknout na prostředí a na děti. Z Bohumína mě převedli do Velkých Heraltic, kde jsem doteď.

Tady se mi líbí. Mám svůj malý pokojíček spolu s kámošem, se kterým si rozumím. Už tak moc nezlobím a pomáhám všem, co to potřebují. Nedávno jsem se dozvěděl, že se taťka oběsil. Často na něj myslím, a když je mi smutno, tak zalezu do svého pokojíčku, kde se vybrečím, pak mi je fajn. Mám skvělé tety, které mě mají rády i přes to, že někdy zlobím. Vždy můžu jít za nimi a svěřit se jim se svým problémem, který mě trápí. Rodina mi sice chybí, ale zvládám to tady. Všem moc děkuji, že se o mě tak starají, i když to se mnou není lehké.                                           

Libor, 17 let,

DD Velké Heraltice