Čekání na Ježíška zpříjemnily týdenní radovánky bez mobilů

Každý z nás si pod pojmem Vánoce představí něco jiného. Někdo si hned vzpomene na dárky, někdo na společný čas s rodinou a někdo na nekonečné vánoční reklamy v televizích. Vše to má ale jedno společné. Úsměv na našich tvářích a hřejivý pocit magického času.

KOUZELNÝ JEŽEK S DÁRKY

Jakási nostalgická vlna mě vždy zaplaví při vzpomínce na Vánoce. Jako dítě jsem si myslel, že Ježíšek je vlastně nějaký kouzelný ježek, který na svých zádech místo jablek nosí dárky. Trochu jsem ho litoval, protože přinést je všem, a že jich určitě nebylo málo, muselo být pro něho celkem vyčerpávající.

Možná proto jsem byl jako dítě trpělivý, když přišlo čekání na zvoneček. Lítat tam a zpět pro každý dárek asi nebyla brnkačka. Zvláště když si někdo přál něco těžkého. Umíte si ho představit, jak na zádech nosí třeba pračku? Nebo auto? Chudák ježek, myslel jsem si.

SVÁTKY V PENZIONU

Nepamatuji si přesně rok mých nejkrásnějších Vánoc, ale určitě si vybavuji ten blažený pocit štěstí. Vše bylo tak jednoduché, obyčejné, a přece tak kouzelné.

Z dětského domova jsme vyjeli autobusem do Kořenova v Krkonoších. Každým metrem se tráva postupně měnila na bílou peřinu a s mým naprostým údivem se okno začalo pořádně mlžit. Jednou rukou čistím můj skromný výhled a druhou ukazuji na blížící se penzion Zvonice, kde jsme pobývali celý týden a oslavili Vánoce. Děti ještě omámené kinedrylem líně vystupovaly z autobusu a přebíraly těžké kufry. Tety nás rychle spočítaly a jako velká banda s čepicí na hlavě a kombinézami jsme se drali sněhem dovnitř. Nikdy nezapomenu na tu vůni linoucí se z jídelny a na ten závan našich mokrých punčocháčů, které jsme ledabyle hodili na rozžhavené radiátory v pokojích.

Čas se nemarnil jako dnes. Telefony a počítače nebyly k mání, a za to jsem i vděčný. Místo sjíždění sociálních sítí jsme sjížděli nekonečné kopce na nejrychlejších saních z krabic, ufo talířích a občas i na našich zadnicích. Třikrát denně jsme si neochotně nechali namazat obličej krémem, třikrát denně se převlékali z mokrého do suchého. Jediným naším nepřítelem bylo slunce, které to kolem půl páté zalomilo a šlo spát za hory. Tak jsme při měsíčku hráli hry a koukali na pohádky.

ATMOSFÉRA A ZÁŽITKY

Vánoční den se objevil na kalendáři a my místo kombinéz nahodili sváteční oblek. Motýlky, dětské kravaty a hlavně bílé košilky zdobily náš outfit a s bačkorami na nohou jsme se odebrali do obývacího pokoje. Čekali jsme na toho ježka, až přinese dárky pod stromeček. Ozval se zvoneček, který rázem rozjasnil všechny ty netrpělivé dětské tváře, včetně té mé.

Byl čas se rozeběhnout do jídelny a očima šmejdit všude po místnosti s přáním ještě zastihnout Ježíška. Ale marně. S řízkem v puse jsem luštil jména na dárcích a čekal, až se teta přiblíží ke stromečku. Ozvalo se mé jméno, občas víckrát, a já se nemohl nabažit pocitu, že si na mě někdo vzpomněl a chtěl mi udělat radost.

Nebyly to nejkrásnější Vánoce proto, že bych dostal nejkrásnější nebo nejdražší dárek. Ale proto, že nešlo jen o vánoční den. Vánoce pro nás znamenaly období radosti, štěstí a zároveň obyčejnosti, která jako by se vytratila.

Jiskra v očích zmizela a z milovaného ježečka zbyla jen vzpomínka. Ale třeba se ještě objeví, třeba ho jednou zastihnu. A pokud ano, poděkuji mu za to, že jsem se mohl, byť i na chvíli, cítit tím nejšťastnějším dítětem na celém světě.

Tomáš Dandáš
cvičný byt DD Tuchlov