Múzy dělaly radost České Kamenici
Objížďky a spoléhání na popletenou GPS navigaci nás trochu zdržely, takže jsme do České Kamenice dorazili „až“ po desáté hodině. Přijeli jsme sem jak domů. Od poslední návštěvy se změnil sál ze staveniště v přívětivý světlý multifunkční prostor…a divočáci navštěvující v noci zahradu proměnili původně rovnou plochu hřiště v travou zarostlou oranici, po níž se nedá chodit bez rizika újmy na zdraví.
Změnilo se trochu osazenstvo. Ubyli někteří naši starší kamarádi a výrazně přibylo roztomilých mrňousů. I ti noví se k nám ale chovali jako ke starým známým a hned obsadili naše dlaně svýma pacičkama a občas i naše náruče. I tety nás vítaly jako dávné kamarády a múzické představování (woodkopf, kouzlení, žonglování a písničky) v sále bylo spíš připomínkou toho, co jsme spolu už prožili a ujištěním, že nás opět čeká hezký společně proskotačený den. Jen Šahen byl totálním překvapením! Před obědem taky za ním hned přišly dvě „slečny“ a oznámily mu: „Držíme ti místo“. Předznamenaly tak to, že jsme seděli skoro každý u jiného stolu obklopeni dětmi a nenuceně se s nimi bavili (přesto, že tu padla věta „při jídle se nemluví“). Dixi se vrhla na kyblík, do kterého děti shrnovaly nedojedky a ty jí toho tam nadělily o to víc.
Po obědě jsme se přestěhovali na slunečnou plochu…no možná spíš oranici zahrady a nastalo hlavolámání, velké bubnování, žonglování a woodkopfování, do něhož se s gustem zapojovali malí, větší i tety a mladý strejda Standa, kterého si náš kouzelník opakovaně pletl s dětským klientem. V sále se zatím střídaly malé i větší modely a modelky u Bobova stolu (také jsem seděl jako model a na doporučení Esterky mi Bob namaloval na tvář pavoučka a motýlka). Šahen zatím učil několik adeptek taje street dance. Dixi si plně užívala další den v obležení dětského mazlení.
Po hodinách skoro letní pohody naši návštěvu zakončilo velké múzování v sále. Největší roli měl kouzelník Paul, který nejdřív kouzlil s králíky a s dalšími rekvizitami, které v jeho rukou ožívaly a po písničkách, které jsem přidal, a s Baruškou opět režíroval zajíce a hyenu. Zdejší děti nezůstaly za těmi s Lipové pozadu a hráli o sto šest, ne-li o sto sedm! Pak přišel zas na řadu tanec. Zase strhující, ale kvůli lehce unavenému Šahenovi už trochu kratší a návštěvu jsme pak zakončili stylově, písní krokodýl. Tu s námi vyřvávali všichni.
Do auta se nám málem natlačila skupina prcků, ale nakonec jsme dokázali poznat kdo, kam patří a za troubení a mávání jsme se rozjeli ku Praze. Neradi, ale s dobrým pocitem, že v České Kamenici máme kupu kamarádů!
Karel – múzí principál
