Zásadní zlom, svět se otočil, vzpomíná na Open Gate angličtinář Jaroslav Čech (dříve DD Korkyně)
Osud Jaroslavu Čechovi na začátku nerozdal ty nejlepší karty. Příběh mladého učitele angličtiny z Dobříše ukazuje, že cesty k úspěchu mohou být klikaté a že sázka na vzdělání se vždy vyplatí. „Nechtěl jsem spadnout do situace, ve které končí velká část dětí z problematického rodinného zázemí. Povedlo se a dnes žiji svůj sen,“ říká jedenatřicetiletý Jaroslav Čech.
Maturitu jste získal na prestižním gymnáziu Open Gate a vystudoval jste historii, kulturní studia a management ve vzdělávání na univerzitě v anglickém městě Bath. Nicméně začátek vaší životní cesty na první pohled tímto směrem neukazoval.
Od svých čtyř let jsem vyrůstal v Dětském domově Korkyně. Můj nevlastní otec pil, matka se nezvládala starat o celkem pět dětí. Všichni čtyři kluci jsme proto byli odebráni, nejmladší sestra zůstala u matky. Pamatuji si přesně na ten den, kdy pro mne přijela sociálka. Bral jsem to tak, jako že jedu na výlet. Seděl jsem pak v domově s jednou vychovatelkou a ona chtěla, abych vyprávěl pohádky. Hezky jsme si popovídali. A navíc jsem měl radost, že jedu za bratry, kteří tou dobou už v domově byli. Byl jsem rád, že jsem v tom konkrétním soukromém domově, protože jinak na začátku 90. let nebylo běžné, že sourozenci mohli bydlet spolu. Zároveň jsme třeba měli i lepší materiální vybavení, což tehdy také nebylo v domovech běžné.
Jak na život v dětském domově vzpomínáte?
I když vyrůstat bez rodičů je těžké, neměl jsem pocit, že jsem v ústavu, protože předtím doma to vůbec nebylo lehké. Moje vzpomínky jsou takové celé temné, pamatuji si na přítmí v místnostech a opilého otčíma. Nebylo to dobré. V domově bylo všechno najednou světlejší. Jezdili jsme na výlety, četli jsme pohádky, jezdili jsme lyžovat a na chalupu do Krkonoš. Bylo nás tam asi 20 dětí, dávalo mi to takový domácí pocit. Máma sice občas jezdila na návštěvu a buď jsme šli na procházku, nebo seděli v jídelně, ale postupně vyprchal ten cit ze vztahu matka-syn. Vlastně mi jí bylo spíš líto. Svého vlastního otce vůbec neznám.
Jaké máte vzpomínky na školu?
Naše spádová škola byla v Novém Kníně. Školu jsem měl rád, byl jsem zvídavý, bavilo mě to. Ale měl jsem pocit, že se nějak nemohu rozvíjet. Bavilo mě být třídním šaškem, ale moc jsem se tam nenaučil. Mým největším snem bylo učit se angličtinu, protože jsem cítil, že by mi to šlo, ale nevyšlo to. Protože nás bylo hodně zájemců, tak někoho povinně přeřadili na němčinu. A tam jsem byl i já. Bral jsem to jako obrovskou křivdu.
A jak jste se nakonec dostal na gymnázium Open Gate?
S jedním z vychovatelů jsem byl u zubaře a seděli jsme v čekárně. On mi podal leták Open Gate, který tam ležel na stole. Tam bylo napsáno, že se vyučuje v angličtině. A to byl můj sen! Byl to hlavní a jediný důvod, proč jsem tam chtěl jít. Zjistil jsem si, že se rok budeme intenzivně učit angličtinu a pak budeme mít v angličtině i ostatní předměty. Jedna nadace mi zaplatila dvoutýdenní jazykový kurz ve Velké Británii, na který jsem se přihlásil před nástupem na Open Gate. V autobuse jsem potkal kluka, se kterým jsme během kurzu náhodou bydleli v jedné rodině a pak šel shodou okolností i na Open Gate. Byli jsme na škole nejlepší kamarádi.
Jak jste zvládl přijímací zkoušky?
Jedno kolo bylo nanečisto a pak následovaly oficiální přijímačky ve Spálené ulici v Praze. Když jsem druhý den přišel do školy a učiteli říkal, co bylo v testu z matiky, tak mi odpověděl: „To je smůla, to budeme brát příští týden.“ Já jsem tím svým snem úplně žil, věděl jsem, že to půjde, že je to jen otázka času. A pak mi jednoho dne volali z domova a říkali, že se dozvěděli, že jsem se dostal. Stál jsem zrovna na náměstí před základkou a nahlas jsem zařval radostí. Byl to zásadní zlom v mém životě. Bydlel jsem na internátu, život se mi změnil tím, že jsem se najednou mohl učit s lidmi, co chtějí to samé. Na základce jsem byl „drsný“ skejťák, co se chtěl učit, ale kamarádi nechtěli. Na Open Gate se svět otočil.
Tím se vám otevřela cesta pro studium v zahraničí…
Na Open Gate se počítá s tím, že půjdete studovat dál, třeba i do zahraničí. V posledním ročníku jsem se rozhodl, že bych rád studoval historii v anglicky mluvící zemi. Ve Velké Británii je historie zajímavější než ve Spojených státech. Protože jsem patřil do skupiny sociálně slabších, dostal jsem od Nadace The Kellner Family Foundation sociální stipendium, které pokrylo většinu nákladů spojených se studiem.
Co vás během životní cesty hnalo dopředu?
Pověst dětí z dětských domovů není moc dobrá, ne všichni se vydají správnou cestou. Já jsem nechtěl spadnout do problémů. To se mi povedlo, dnes jsem spokojený a dělám to, co mě baví. Vážil jsem si té šance, kterou jsem dostal. Měl jsem pocit, že někteří to brali na lehkou váhu. Na Open Gate jsem miloval své učitele a když jsem odcházel, tak jsem věděl, že v budoucnu chci pracovat s dětmi, s lidmi a že jim chci předávat vzdělání a k tomu ještě něco lidského.
A jak se vám to daří při výuce v jazykové škole, kde dnes působíte?
Do hodin dávám všechno, snažím se je nedělat monotónní. Je vidět, že studenti se těší a dávají mi najevo, že mě mají rádi. Snažím se dělat zajímavé věci, aby to nebyla jen gramatika. Děti v hodinách třeba běhají, skáčou, leží na zemi… Rodiče i děti jsou spokojení. Chtěl jsem jít učit na základní školu do Dobříše, ale tak nějak se bojím, že by mi školní byrokracie vzala chuť do učení. Tak zatím zůstávám v jazykové škole.
Co jste si koupil za své první vydělané peníze?
Koupil jsem si kulečníkový stůl a pak jsem se dostal k tomu, že dnes hraju kulečník závodně. Rád se učím nové věci. V domově jsem začal kouzlit, a to byl tehdy můj největší koníček. Kouzelnické kousky jsem předváděl mimochodem i na přijímacích zkouškách na Open Gate. Jednu dobu jsem si tím i přivydělával, třeba na dětských narozeninových oslavách. Ale to pandemií skončilo, tak jsem všechno rozdal a teď se ve volném čase věnuji právě kulečníku.
Bára Procházková
