Brána ke štěstí

Zase chodím s hlavou skloněnou,

nic mě nebaví, nic se mi nechce,
nejde to tak lehce!

Jsem jako dřevěná loutka,

nejradši bych zalezla někam do koutka a neviděla se.

Všichni mě vidí jen jako malou holčičku, co má roztomilou tvářičku.

Všichni mi něco zakazují a jen mě před vším shazují.

Chovají se ke mně jako k malé a myslí si, že je to správné.

Ti, kterým jsem věřila, se vším se jim svěřila, jsou tak strašně falešní,

tak strašně nevděční a tak neteční!

Kdy se zase na svět usměji a těm, co ještě věřím, řeknu, že jim děkuji?

A že je miluji?!

Že jsem jim vděčná za každý jejich den,

už vím, že jsem falešným naletěla a sebe obalamutila,

toho lituji a své svědomí teď za to zpytuji...

Petra Dedíková