Příběh Saši z DD Čeladná

Od 8 do 14 let jsem žil v DD Čeladná. Bylo to tam fajn – kámoši, výlety, fotbal… Ale doma je doma. Když jsem měl 14 let, vzala si mě babka do pěstounské péče.

Asi za rok se mi ozval brácha, který žil v Anglii, abych za ním přijel. To bylo trošku obtížné, protože babka mě tam nechtěla pustit. Brácha mi sehnal falešný pas a já jsem utekl z domu. Vyjel jsem ve 3 ráno a letadlo nám letělo ve 2 odpoledne – to bylo pro babku dost času, aby mě nahlásila na policii. Takže když jsem šel přes pasovou kontrolu, tak mě chytli.
Zavezli mě do výchovného ústavu v Praze-Krči, kde jsem byl dva měsíce, a pak mě převezli do Veselíčka. Tam jsem byl asi rok a zase další změna – odvezli mě do Výchovného ústavu do Nového Jičína, kde jsem se učil na zámečníka. Ale protože už mi bylo 18, udělal jsem jenom rok.

Konečně vysněná Anglie – brácha mi poslal letenku a vydal jsem se za rodinou. Ale nebylo to takové, jak jsem si představoval. Nečekal mě svobodný život, ale kriminál. Jak jsem se tam dostal? Za blbosti. Bral jsem heroin, crack, kokain, trávu a všelijaké svinstva. Potom mě deportovali zpátky do České republiky. Šel jsem zase k babce, ale ona už mě domů nechtěla ani pustit. Nakonec mě vzala, ale moc jsem s ní nevycházel. Přednější pro mě byli kamarádi a drogy, takže jsem se dostal do všeho zase zpátky. Naučil jsem se píchat pervitin. Musel jsem krást, abych měl na další drogy. Prostě samé špatné věci. Asi po čtyřech měsících od návratu z Anglie, kdy jsem bydlel v Havířově a fakt živořil, přišlo najednou rozhodnutí: Seknu s tím, odjedu do Karviné a začnu nový život.

V Karviné jsem šel na sociálku, kde mi vyřídili azylový dům, podporu a všechno potřebné. Konečně jsem byl čistý! Měl jsem tam bratrance, který mi ze začátku pomáhal. Chodili jsme spolu každý den ven, na diskotéky. Tam jsem se zamiloval do jedné holky – měla sice dvě děti, ale to mi vůbec nevadilo. Šel jsem bydlet k ní a byly to krásné tři měsíce, ale pak to najednou bylo na hovno – přestali jsme si rozumět a odešel jsem od ní. Odjel jsem za prací do Třebíče. Po třech měsících jsem se vrátil zpátky do Karviné a moje první myšlenka byla – koupit si dávku. Zase jsem se do toho dostal… Čtyři měsíce jsem fetoval, neměl jsem kde spát a nezbývalo, než krást. Chytli mě, zavřeli a dostal jsem rok.

Ve vězení jsem si říkal, že už nebudu fetovat. Ale když mě pustili, začal jsem s tím hned první den. Dával jsem si velké dávky a 8 dní nespal. Ten osmý den jsem si dal fakt velkou dávku. Seděl jsem v hospodě a najednou jsem měl pocit, že mě někdo chce zabít. Furt jsem měl takové stihy a šel jsem radši z hospody ven. Tam to bylo ještě horší – zdálo se mi, že mě někdo chce zabít, tak jsem začal utíkat. Běžel jsem do baráku k mojí tetě, ale nebyla doma. Byl tam nějaký pán, kterého jsem nikdy neviděl. Ale pustil mě dovnitř. Dívali jsme se spolu na fotbal a on si furt sahal dozadu, jako by chtěl vytáhnout nůž nebo zbraň. Takže jsem zase dostlal tu stihu a chtěl jsem odejít. On šel se mnou. Když jsem otevřel dveře, zase jsem slyšel nějaké hlasy. Šel jsem nahoru, ale on už mě tam nechtěl pustit – když jsem se přiblížil k oknu, zdálo se mi, že vytahuje zbraň – takže jsem skočil z třetího patra. Polámal jsem si obě nohy a dodnes nemůžu chodit. Ležím v nemocnici v Bohumíně, jsem na vozíčku a v dubnu mě čeká další operace.

Ve vězení
Zavřený jsem byl v Anglii i v Česku, takže můžu srovnávat. V anglickém vězení to vypadalo jako v tom filmu, jestli jste viděli Hooligans. Bylo to podobné, ale vlastně stokrát lepší. Když jsem přišel, dostal jsem tabák, papírky, zapalovač a kredit na volání s rodinou. Byl jsem mezi vrahama, ale oni uměli sedět. Myslím to tak, že nedělali žádné průsery jako v Česku. Jasně, byly tam drogy, ale to je všude.
A u nás? Humus, všude špína. Neumí se chovat bachaři ani vězni. Ti mladí si furt něco dokazujou přitom jsou to jen fetky. Další rozdíl byl třeba v hygieně. V Anglii jsme se mohli sprchovat každý den, v Česku dvakrát týdně.
A co jsem v kriminále pořád dělal? Pracoval jsem, to byla jediná záchrana. A v Anglii jsme ve volném čase mohli hrát pinec a kulečník.

Jak to vidím dál
Když si prožiješ to co já, tak změníš názor na všechno. Nikomu to nepřeju. Strašné bolesti, prášky od psychiatra nepomáhají. Je to prostě nepopsatelné. Chci začít nový život. Už neudělám další chybu. Teď se musím dívat na rodinu, bo je z toho v šoku. Chci žít jako ostatní, žádné drogy, čorky, nic! Pán Bůh mi snad odpustí všechny hříchy. Chci se vrátit do Anglie, už je to domluvené. Pokud se nepodaří operace, zůstanu na vozíčku. I takový život se dá žít, lidé žijí hůř a ještě k tomu ne vlastní vinou jako já, takže můžu být rád, že tu jsem a že jsem se ze všeho vzpamatoval.

Našel jsem si v nemocnici holku, pracuje tady jako uklízečka. Jsme spolu už čtyři měsíce. Je o deset let starší, ale to mi nevadí a jí též ne. Vycházíme spolu a je to fajn.