Nejlepší vánoční trapas
Seděla jsem u okna a tiše jsem sledovala ulici venku, jančily tam děti a dospělí se je snažili utišit, což nemělo žádný účinek.
Byla dost zima, ale v ten den nikdo neměl čas třást se zimou, byl významný den pro všechny – Vánoce.
Dobře, pro všechny možná ne, pro mě to byl prostě další den, který prosedím u televize, maximálně menší výmluva, proč jíst tolik sladkého. Nic víc to dávno nebylo. Každý přeci jednou vyroste a ztratí tu dětskou naivitu. A když nemáte děti, nemá vám ji co vrátit. Možná proto jsem nechala okno oknem a šla sledovat svůj oblíbený seriál. Už když jsem ho pustila, věděla jsem, že mě to nebude bavit, šlo tam pořád o to stejné, nic to však neměnilo na jeho sledovanosti.
Naštvaně jsem vypla televizi, příliš znuděná, abych se pokoušela najít nějaký nový seriál ke sledování. Hrábla jsem do krabice s cukrovím, ale bylo moc sladké i na mě. Asi půjdu spát, dneska nemá smysl najít svůj smysl života.
CCRRRRRR!
Uslyšela jsem zvonek. Říkala jsem si, že je to asi omyl, žádné přátele, pokud vím, nemám. Pro jistotu jsem se však šla podívat, přešla zaprášený koberec, který jsem dlouho neoprášila, a došla ke stejně starým a neopečovávaným dveřím. Otevírala jsem opravdu pomalu, nechtěla jsem si nechat zničit představu, že opravdu někdo přišel, ať už by to byl kdokoliv.
Vykoukla jsem ven a uviděla vysokého chlapce, který držel v ruce dopis. Nervózně muchlal obálku a měl hezké červené tváře, těžko říct, jestli studem nebo zimou.
Natáhl ruce, abych si tu obálku vzala, já se ale nemohla pohnout, čistě jen proto, že to bylo tak náhlé a trapné. Naše trapná chvilka se táhla opravdu dlouho, dokud jsem se konečně neodhodlala a nevzala si dopis z jeho roztřesených prstů. Stál na místě, jako by ho tam někdo uvázal řetězem, a se skloněnou hlavou čekal na odpověď.
Rozbalila jsem obálku – krasopisně na ní bylo napsané mé jméno a adresa – a začetla se do vzkazu.
Milá dívko z mých snů,
čekal jsem tak dlouho, až se odvážím tě kontaktovat... Bylo to opravdu těžké a bál jsem se, že mi odejdeš s jiným. Naštěstí mám dnes možnost tady stát a říct ti, co cítím. Můžeš to brát jako vánoční dárek, jestli chceš…
Usmála jsem se, nikdy by mě nenapadlo, že by na mě takhle někdo myslel, ale byl to moc hezký pocit. Podobný, jako když dočteš knihu s dobrým koncem, nejlepší je, když je romantická, takové velké fiktivní štěstí. Jenže tohle byla realita, byly Vánoce a někdo přišel jen kvůli tomu, aby mi řekl, že mě má rád.
NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA
Chlapec se zavrtěl a vysoukal ze sebe: „Omlouvám se, jestli tě otravuji... Já už asi radši půjdu.”
„Počkej,” řekla jsem. „Nechceš něco dobrého? Mám toho tolik, že to ani nezvládnu sníst.”
„Tak jo, “ odpověděl váhavě a kmital očima sem a tam.
„Tak pojď,” pobídla jsem ho, aby vešel, a zavřela za ním dveře.
Prohlížel si můj pokoj, který nebyl zrovna moc uklizený. Všude byly nějaké poházené papíry a odpadky. Povzdychla jsem si, na tohle jsem zapomněla. On se však usmíval a nevypadalo, že by mu to vadilo. Sedl si do křesla a už nepůsobil tak vystresovaně, spíš naopak. Tomu se říká náhlá změna nálady, pomyslela jsem si a položila před něj sáček cukroví.
Bez pochyb si vzal, ale příliš tu sušenku mačkal, takže se začala drolit a padat na zem. Nad jeho výrazem jsem vyprskla smíchy, čehož jsem trochu začala litovat, protože jsem nevěděla, jestli se náhodou neurazí. Chvilku se tvářil vážně a opravdu jsem si začala říkat, že jsem to pokazila, ale nakonec se začal smát, až málem spadl na zem.
„Jsem docela trapný, že?” poznamenal, když se uklidnil.
„Trochu jo,“ přiznala jsem.
SMYSL VÁNOC
A tak jsme si povídali o všem možném a bylo to mnohem zábavnější než sledování televize. I cukroví chutnalo lépe. Zničehonic Vánoce znovu dávaly smysl. Když se loučil, řekl, že zas přijde, a já věděla, že to udělá. Po zbytek večera jsem se usmívala.
Vánoce nemusejí být nutně osamělé. Žádný den. Měli byste občas vyjít ven a s někým si pro radost popovídat. O hloupostech a tak. Jeden z nejlepších dárků je totiž lidská přítomnost.
Andrea Kočová, DD Dolní Počernice
studentka primy gymnázia Open Gate
(foto: Freepik.com)
