Když rodiče chybí, ale nejste sami

Jmenuji se David a žiji už několik let v dětském domově Dagmar v Brně se svou sestrou. Naše maminka je ve vězení, a dlouho jsem si myslel, že ona je jediný člověk, kterého v životě potřebuji. Každý telefonát s ní mě uklidňoval a dával mi pocit, že je tu se mnou.

Jenže časem se ten pocit začal vytrácet. Jeden hovor týdně mi přestal stačit. Čím déle jsem byl v dětském domově, tím víc jsem si připadal osamělý. Uzavřel jsem se do sebe a všechny své pocity a myšlenky jsem dusil uvnitř. Přestal jsem sdílet svůj názor, mluvit o tom, co mě trápí.

Až jednoho dne mi došlo něco důležitého… Lidé, kteří se tu o mě starají, nejsou jen zaměstnanci. Jsou to lidé, kterým na mně skutečně záleží. Vychovatelé tu nejsou jen proto, aby dohlíželi na náš denní režim – jsou tu, aby nás podpořili, vyslechli, poradili nám, pomohli nám, když to potřebujeme. A hlavně, aby nás objali ve chvílích, kdy nám chybí láska a bezpečí domova.

Vím, že nejsem jediný, kdo se někdy cítil opuštěný. Mnoho dětí v dětských domovech prožívá podobné pocity. Chtěl bych jim říct, že nejsou sami. Možná rodiče někdy nefungují tak, jak by měli, ale to neznamená, že v životě nemáme nikoho.

Já jsem našel svou druhou rodinu tady – mezi vychovateli a lidmi, kteří mi každý den dokazují, že jsem pro ně důležitý. A za to jsem nesmírně vděčný.