Noční hladina za úplňku

Ráda sedávám u vody, když je úplněk nebo západ slunce. Do mé duše to vnáší klid. Ráda pozoruji, jak denní vládce odchází, loučí se s námi a přenechává oblohu nočnímu strážci - luně. Mám ráda pohled na to, jak si vánek pohrává se zrcadlem, ve kterém se měsíc zhlíží. Každá kapka a vlnka je naplněna tajemstvím.

Jasný třpyt upoutá vždy mou pozornost. Krajina kolem hladiny, zahalena do jasného měsíčního světla, vypadá tajuplně. Stromy tyčící se v řadě jako vojáci ve stříbro-černých uniformách by se chtěli aspoň dotknout svými vršky té krásné luny, jsou však příliš krátké. Tráva kolem již nemá zelený kabátek, noční strážce ji oblékl do elegantní stříbřité košilky. Kapky rosy se třpytí jako malinké drahokamy. Jemný koberec z drahokamů pro noční lunu. Když sedím u té vody a pozoruji tu záhadnou krajinu, je mi krásně. V tu chvíli mám pocit, že každé stéblo trávy, každá kapka, že vše má své tajemství. Nechci znát ta tajemství, protože by to zkazilo krásu celé noci. Mé smysly jsou opojeny nádherou, co mne obklopuje. V tu chvíli můžu být, čím chci. Vše je možné. 

Když se nasytím tou krásou a navštíví mě spánek, naposledy se podívám na krále noční oblohy a ukolíbaná šumem lesa a cinkáním kapek usínám pod širou oblohou s vědomím, že mne hlídá krásný měsíc v úplňku... Ráno mne lehce šimrají jemné paprsky slunce.                 

Bára Eiserová,

VÚ Počátky