Co se dělo doma a záchrana v domově 

Ne vždy je to ve všech rodinách tak růžový jak by si mnoho z nás přálo. I já nějaký ten svůj příběh mám, se kterým bych se chtěla podělit. Už jen kvůli tomu, že vím, že některý děti nemají takový to štěstí jako jsem měla já a dějí se jim věci, které si zrovna nějak nepředstavovaly. 

Když se kradou sunary
Můj příběh asi nějak tak začal, když jsem byla narozena. Ze začátku mým rodičům pomáhala tátova máma, ale po nějaké době se to mezi nimi nějak pokazilo, tak můj táta začal krást sunary a jídlo, abychom se měli z čeho uživit.

Po roce se narodil můj brácha, kterému se dělo domácí týrání. Už od narození ho můj táta nenáviděl jen kvůli tomu, že měl tmavší plet. Už když byl batole,
tak do něho kopal.

Po dalším roce se nám narodila další sestra a už u ní začínal táta mlátit mámu. Pamatuji si, že jí v tu dobu skřípl o postel hlavu a různě jinak napadal. Máma se pořád stěhovala z bytu do bytu, ale táta přišel, omluvil se jí, že už je jinej. Ale stejně to vždy dopadlo stejně. Máma ho vždy přijala zpět. Když se mi po roce narodila další ségra, tak to bylo furt stejný, na bráchu byl takovej furt a na mojí druhou ségru byl taky takovej.

Po dalším roce se mi narodil můj brácha a tátovo chování se zhoršovalo. Táta mlátil skoro všechny, i když jsme nic neudělali. Vybíjel si na nás nervy jen kvůli nějaké hře, kde prohrával. Po bráchovi se mámě narodil můj další brácha, kterého neznám, protože hned po narození šel do pěstounské péče kvůli tomu, že ho můj táta nechtěl. To jeho chování k námi mámě bylo už vážně příšerný. Mámu pořád mlátil před náma, moje sourozence pořád mlátil. 

Až po tom, co zavolala máma mojí mámy policii, že prožíváme domácí týrání, tak se to nějak máma dozvěděla a strašně moc brečela. Tu chvíli mám doteď
před očima, jak kdyby se to stalo včera. Já jsem byla malá a nechápala, co se děje. Když jsem viděla, že u dveří je policie, kterou jsem poznala, protože
u nás doma byla furt, a viděla jsem, jak berou moje sourozence, který to nechápaly, ale já už něco málo chápala a věděla jsem, že mě chtějí vzít od mojí mámy.

Je jasný, že jsem všude běhala,abych zůstala s mámou, ale vzali nás všechny do auta a někam s námi jeli. Jeli jsme rozděleně. Jel můj nejmladší brácha
s mladší ségrou a ve druhém autě sem byla já, moje ségra a můj brácha. Když máma viděla, jak nás odvážejí, tak věděla, že to bez nás nedá, a už skákala
pod náklaďák. Naštěstí tam byl strejda a vzal ji ze silnice pryč.

My jsme cestou brečeli. Nemohli jsme tři měsíce vidět naši mámu, bylo to příšerný pro nás, ale i pro ni. Já, brácha a ségra jsme jeli do dětského domova v Dolním Lánově. Moje mladší ségra a můj mladší brácha jeli do kojeneckého ústavu.

Ten první rok jsme to moc nezvládali, ale po roce nás přesunuli do domova v Semilech, kde jsme už byli všichni sourozenci pohromadě. To už jsem pomalu
začala chápat, že dětský domov je pro nás záchrana, abychom nemuseli žít tam, kde jsme žili.

I když jsem tu už sedm let a někdy se na nějaké vychovatele naštvu, tak si pak uvědomím, že kdyby tu nebyli, tak nevím, co by se mnou bylo, protože oni jsou ti, kteří mi dávají radost do života.

Tím chci říct, že můžu být vděčná za to, kde jsem.

Simona Pohořalá (13), Dětský domov Semily

Zámeček 150