Když tě vlastní rodina zlomí: Příběh kluka, který v dětském domově poprvé poznal, co je to láska

Mé jméno je Honza, klasické české jméno. Ale můj příběh už tak klasický není.

Moje máma byla mladá sedmnáctiletá holka a stvořila mne na svět spolu s tátou, kterého jsem v životě neviděl – „srab”. Starala se o mne převážně babička, protože máma byla ještě mladá a bála se, což jí nemám za zlé. Jediné, co jí mám za zlé, je, že do mě nedávala lásku, kterou jsem tak moc potřeboval a byl bych za ni vděčný.

Ale vše bylo docela v pohodě do mých 6 let, kdy máma začala brát drogy a já to už odmala viděl. Všechno, každou látku, každý sáček, až po to, jak jí byly přednější drogy než samotný syn, který jen čekal na její pouhé obejmutí.

Moje jediná šance byla babička, která se snažila mi vše vynahradit. Společně s mámou jsme se co měsíc, dva, tři stěhovali. A babička za mnou každý den jezdila. Ale v jedenácti letech mi umřela a v tu chvíli se otočil svět. Máma už na mě dá se říct zapomněla úplně, většinou jsem býval sám.

Uplynul rok a já se přesunul do diagnostického ústavu na Svatý Kopeček v Olomouci, kde jsem se naučil ústavnímu režimu. Byla to vzácná a dobrá zkušenost. Následně mě umístili do dětského domova v Lipníku nad Bečvou a tam jsem si musel na vše zvykat. Bylo to docela těžké, ale přece jen jsem zapadl.

Našla se zde jedna teta, která by pro mě udělala první poslední a ukázala mi, co je to láska a mít člověka rád a mnoho dalších věcí. Vlastně jsem našel zase směr žít dál.

Jediné, co bych mohl předat dál je, že život zkouší lidi a zkouší opravdu silné lidi. A ti, kteří to zvládnou, budou nejsilnější.

Honza P. (15),
redaktor Zámečku za DD Lipník nad Bečvou