Utekl jsem z děcáku

Celý můj příběh začal, když jsem byl naší sociální pracovnicí informován o tom, že nepojedu na velikonoční prázdniny domů k bratrovi. Nejdříve mne tato zpráva hodně naštvala. Po nějaké době jsem se s tím už smířil, jelikož jsem v domově nezůstal sám. Vychovatelé nám na každý den volna připravili nějaký zajímavý program.

Když už se blížil konec prázdnin, přivezli ze záchytu mého spolužáka ze školy a skupiny Martina. Jelikož se s Martinem již celkem dobře známe, svěřil se mi, že v domově nechce zůstat a plánuje další útěk. Zeptal se mne, zda bych s ním nechtěl jít. Nejdříve jsem váhal, nemám totiž důvod ze zdejšího ústavu utíkat. Později jsem se bohužel rozhodl, že s Martinem uteču. Když na to zpětně myslím, tak jediné, co mne k útěku přimělo, byla touha poznat nová dobrodružství.

Oba jsme věděli, že poslední den prázdnin, když se vrací chlapci z domova, mají vychovatelé hodně práce a lze tedy využít jejich nepozornosti k tomu, abychom v tichosti opustili budovu. Využili jsme tedy nepozornosti paní vychovatelky, když jsme se večer koupali a vylezli jsme z okna budovy. Na sobě jsme měli pouze teplákovou soupravu a bačkory. Proto jsme si v nedaleké bytovce ukradli tenisky. Věděli jsme, že paní vychovatelka náš útěk okamžitě nahlásí na Policii ČR v Králíkách, která nás bude po okolí hledat. Proto jsme se rozhodli nejdříve schovat v nedalekém lese a po několika hodinách jsme se vydali pěšky směrem na Šumperk. V Šumperku jsme byli kolem půlnoci a po delší úvaze jsme se vydali po kolejích směrem na Olomouc. Tam jsme dorazili zcela vyčerpaní ráno. Na vlakovém nádraží jsme nastoupili do vlaku, který jel do Přerova. Byli jsme schovaní na WC, jelikož jsme neměli žádné peníze. Jediné, co jsme u sebe měli, byl tabák, který jsme vydrolili z „vajglů“ na nádraží. Do Přerova jsme dojeli bez problémů, a tak jsme přestoupili do vlaku, který jel do Ostravy – Svinov.  A opět nám to vyšlo.

Po příjezdu do Ostravy jsme se přesunuli k Martinovi domů, kde jsme se konečně najedli a řádně vyspali. Postarala se o nás Martinova matka, i přesto, že věděla o našem útěku z domova. Od začátku nám ale bylo jasné, že nás na našem útěku nemůže celou dobu živit. Z tohoto důvodu jsme byli nuceni si na sebe vydělat. Jako nejsnadnější nám přišel sběr železa, kterého je v Ostravě všude spousta. Nasbírané železo jsme bez jakéhokoliv průkazu prodávali ve sběrném dvoře. Za utržené peníze jsme si zakoupili jídlo a cigarety. Když jsme měli vyděláno, tak jsme se poflakovali po městě. Takto nám to vycházelo necelý měsíc, než mne při jedné procházce zadržela v Ostravě – Poruba Policie ČR, která mne pak převezla do Diagnostického ústavu Bohumín. Sem si pro mne druhý den přijeli naštvaní vychovatelé z Králík.

Závěrem bych rád vzkázal všem dětem, které si myslí, že útěk je dobrodružství, že tomu tak není. Neustále se někde schováváte a prcháte, když vidíte někoho v uniformě. Také co se týká jídla, jíte pouze, když si na jídlo nějakým způsobem vyděláte. Jakmile si na to zpětně vzpomenu, tak si myslím, že mi útěk za problémy, které přišly, nestál. Díky svému útěku jsem od své kurátorky nedostal povolení o víkendu navštívit rodinu. Nejvíce mne však mrzelo, že jsem dostal od vedení našeho domova i jednoho z vedoucích, p. A. Dvořáka, zákaz - zúčastnit se Expedice Mukačevo 2011, na kterou jsem se moc těšil.

Rajko Balog

DDŠ Králíky