Dva dětské domovy a tři pěstounské rodiny. Teprve v poslední našel Pavel skutečný domov

Pavel (29 let) viděl svou mámu vlastně teprve nedávno, předtím o ní 20 let nic nevěděl. Během té doby prošel dvěma děcáky, žil u tří pěstounů a více než rok strávil na léčení své závislosti na alkoholu.

Rozhovor

Proč tě vlastně vzali od rodiny do děcáku?

Doma se občas dost pilo. Můj vlastní otec za komunistů nepracoval, takže šel sedět. Mamka se snažila něco vydělat, tak chodila já vlastně ani nevím kde, a mě nechávala různě u známých nebo u tety. Jednou to sousedka nevydržela a zavolala na sociálku. Takže mě odebrali a odvezli někam do Vrbna na sociálku a pak do domova pro nejmenší děti (pravděpodobně Stará Ves u Rýmařova – pozn. red.). To mi byly myslím tři roky. A pak si pamatuji, když mě asi ve čtyřech převáželi do DD v Brušperku, jeli jsme starým policejním žigulíkem.

Jaké to v domově bylo?
Na ty první roky si moc nepamatuji, ale vím, že hned za rok jsem šel do své první pěstounské rodiny. Byli to manželé, kteří nemohli mít děti, a to byl právě problém. Já jsem byl z domova na děcka zvyklý, takže mi bylo u pěstounů smutno, neměl jsem si tam s kým hrát. Takže jsem se brzy vrátil zpátky do děcáku, a bylo to asi vysvobození pro tu rodinu i pro mě.

Pak už jsi byl větší, takže na další roky v domově si vzpomínáš?

Jasně, bylo to super. Byl jsem jeden z nejmenších, takže miláček tet, holky mě měly rády, větší kluci chránili. Měl jsem se tam dobře. Člověku sice chybí ta pravá láska, ale to jsem v osmi letech moc neřešil. Pro mě bylo hlavní, že jsme pořád jezdili někam na výlety nebo že můžu hrát závodně fotbal, protože hned naproti domova bylo hřiště místního klubu.

Tak proč jsi šel do další pěstounské rodiny?

Ležel jsem v nemocnici po operaci a tam si jedna paní všimla, že za mnou nikdo nechodí na návštěvy. A to byla moje budoucí pěstounka, docela jsem se k nim těšil. Jenže to byli Svědkové Jehovovi a měli na mě strašně vysoké nároky. Třeba chtěli, ať ze školy nosím samé jedničky, po každé špatné známce následovaly fyzické tresty. Takže jsem se dostal do kolotoče všelijakých lží a pak jsem začal i utíkat. To bylo asi v první nebo ve druhé třídě. Bydleli jsme v přízemí, takže nebyl problém skočit z balkonu. Policajti mě vždycky brzo našli, a když mě vezli zpátky, byla to pro pěstouny strašná ostuda. Tak mě vrátili do domova a mě spadl kámen ze srdce.

Takže znovu v domově…

A zase to tam bylo jiné a lepší. Tehdy se domovy postupně měnily, náš domov už byl přestavěný na rodinný, i když na každé skupině bylo 15 dětí. A v pokojích nás spalo většinou pět. Na tu dobu byl brušperský domov dobře zařízený, taky proto, že manžel naší vychovatelky byl podnikatel a podporoval nás, takže jsme měli třeba jako jedni z prvních video.

A přesto zase k dalším pěstounům?

Rozhodl jsem se, že to ještě zkusím, ale před soudem jsem začal váhat. Znal jsem je, jezdil jsem k nim na víkendy a bylo to super, ale i u té předchozí rodiny byly první měsíce výborné. Měl jsem strach, aby to zase nedopadlo špatně. Vychovatelka mě ale přesvědčila, ať to ještě jednou zkusím, a bylo to asi nejlepší rozhodnutí mého života.

Takže co je lepší: dobrý děcák nebo dobří pěstouni?

Tak to je samozřejmě 100 a 1. U pěstounů máš řád jako v každé rodině, ne nějaký papír, který stanovuje, co můžeš a za co ti strhnou kapesné. Ale hlavní rozdíl je v tom, že máš rodinné zázemí.

Co tím myslíš?

Poznal jsem to až teď nedávno, když jsem se oženil a vyženil i dvě děti. A ty dvě děti teď mají babičku a dědu, se kterými slaví narozeniny a těší se, že k nim pojedou na prázdniny. Tohle dětský domov nemůže nabídnout. Navíc mi pěstouni pomohli v nejhorších chvílích mého života.

O co šlo?

Když už mi táhlo na osmnáctý rok, začal jsem pít. Nejdříve trochu s kamarády, pak pořád víc a po 18. narozeninách už mi bylo všechno jedno. Vůbec jsem neřešil, že mi bude ráno blbě nebo jestli budu spát v hospodě na stole nebo někde jinde. Můj nový pěstounský táta měl plné právo mě vyhodit, ale místo toho mi nabídl pomocnou ruku a pomohl mi to překonat.

Jak ses z toho dostal?

Dobrovolně jsem odjel do komunity 450 kilometrů od svého domova. Jel jsem do TeenChallenge ve Šluknově, kde jsem se „léčil” 18 měsíců. Je to dost náročné v tom, že jste tam dobrovolně, to znamená, že můžete kdykoli svobodně odejít, nikdo vás tam nedrží násilím jako ve vězení. Dopoledne jsme tam měli takové vyučování a odpoledne pracovní terapie jako třeba výrobu keramiky nebo práce okolo domu, jelikož jsme byli v přírodě na takovém malém statku. Jezdili jsme samozřejmě i na výlety, bazény a tak různě. Podstatné je, že jsem chtěl něco se sebou udělat a musel jsem si za tím stát, protože žít 24 hodin denně mezi 10-12 klienty (pouze mužská komunita) je prostě opravdu dost náročné. Pokud se nemáš kam vrátit a nechceš na ulici, tak to prostě musíš zvládnout. Podotýkám, že se tam nesmělo ani kouřit! Když se chtěl někdo vyřvat nebo se uklidnit, tak šel buď za stodolu, kde se vyřval a zanadával si, nebo do posilovny a bušil do pytle. Každopádně jsem to vydržel a zvládl. Uvědomil jsem si, že jsem něco dokončil, protože do té doby jsem nic nedokázal, ani dokončit školu, takže dokončit program v TeenChallenge (v překladu „výzva mladým“) byl začátek nového života.

A jak to je vlastně s tvou biologickou mámou?

Když jsem se dostal z nejhorší závislosti, rozhodl jsem se, že ji najdu. Zavolal jsem na úřad do Karlovy Studánky. Paní se mě ptala, kdo jsem. „Jsem syn paní….“ „Já ji znám, ale ona přece žádného syna nemá,“ řekla mi úřednice, ale slíbila, že vše ověří. Všechno klaplo a teď si pro ní do domova pro seniory dvakrát ročně jezdíme – je na vozíku – a bereme jí na prázdniny nebo na Vánoce. 

A co děláš teď?

Rozvážím pečivo pro jednu ostravskou firmu. A v pohodě to mám už i s alkoholem – už vím, kde je moje hranice, že si můžu dát pivo.

Flík