Finalistka Miss VERONIKA KAŠÁKOVÁ: Z děcáku v Peci až na přehlídková mola

Veronika Kašáková vyrůstala v dětském domově ve Vysoké Peci. Stala se finalistkou České Miss 2014 a napsala knihu z názvem: „Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola”. 

Verčo, v kolika letech ses dostala do dětského domova a proč?
Byly mi čtyři roky, když jsem se dostala do diagnostického ústavu v Liberci a do dětského domova ve Vysoké Peci pár měsíců poté. Má maminka byla těžká narkomanka. Předcházelo tomu několik událostí, byla otázka času, kdy se ocitneme v domově. Máma nás jednoho dne nechala v taxíku.

Připravoval tě dětský domov na samostatný život?

Zúčastnila jsem se besed, které byly zaměřeny na budoucí život. Tety nás motivovaly, horší byl však můj zájem, ten takový nebyl. Nezajímala jsem se sama a nevěřila jsem, že bych to nezvládla s tím, co vím. To byla chyba. „Myslela jsem si, jak jsem skvěle připravena na život. Mýlila jsem se.“
Netušila jsem, jak těžké to pro mě bude a jak budu sama, že vám vlastně nemá kdo pomoci. Je důležité naslouchat a připravit se, mě ten nezájem stál skoro půlmilionový dluh, který dodnes splácím.

Můžeš se svěřit, jak jsi k takovému dluhu přišla?
Udělala jsem si živnost, o které jsem nevěděla, že se daní. Nešla jsem na pracovní úřad, neplatila zdravotní a sociální pojištění, které jsem netušila, že existuje. Bohužel, má hloupost, veliká.

Co tě čekalo po odchodu z děcáku? Co jsi prožívala?
Z domova jsem odešla v devatenácti. Ze začátku to bylo velmi složité, život zde venku je velmi rozdílný. Člověk se musí spoléhat sám na sebe, chvílemi jsem se cítila opravdu osamělá a často upadala do depresí. Nadělala jsem spoustu chyb z nevědomostí, které jsem měla. Dluhy, nedostatek ošacení a hlavně lásky se na mně podepsaly. Je důležité v domově více přiblížit život venku a naslouchat radám tet.

V čem by podle tebe mělo spočívat „přiblížení života venku”?

V domově by se mělo začít hned u malých děti, dostat do praxe, aby se před dětmi vyplňovaly složenky, aby si základní věci kupovaly samy, aby docházely na úřady a k doktorům samy, aby více mluvily nahlas s dospělými. Já se hrozně styděla a neuměla projevit názor. Budujme sebevědomí. Já snad zavítám do všech domovů a všem to povím, mně uvěří – jsem jedna z nich.

„Netušila jsem, jaké povinnosti vůči státu máme, kolik stojí potraviny a jak moc mi bude smutno.“

Co by podle tebe mohl dělat dětský domov pro lepší pří pravu na samostatný život?
Dnes je to už na mnohem lepší úrovni, děti mají byty a zkoušejí si samy žít, mají více možností zapojit se do různých projektů, kde živě zkoušejí situace, které je mohou venku překvapit. Zlepšilo se to a v domovech se všichni snaží, důležité je vyvolat u dětí zájem, proto volám na všechny strany. Já jsem živý příklad, jak spadnout na dno, přála bych si ostatní děti před tím uchránit. Stačí naslouchat a věřit zkušenějším, nemyslet si, ze si tety plácají játra. Ony to s námi myslí vždycky dobře...

Chutnalo ti jídlo v domově? A bavilo Tě vařit?
Milovala jsem jídlo v domově, nikdy jsem si nestěžovala. Jediné jídlo, které jsem nejedla a nejím dodnes, je dušená mrkev, ale v domově vařili skvěle. Hrozně ráda na to vzpomínám. Sami jsme si vařili každý druhý víkend, ale vůbec mě to nebavilo. Neměla jsem ráda, jak mě do toho nutí. Po odchodu z domova jsem se ale stala vášnivou kuchařkou, ráda peču i vařím. Když mohu, tak každý den.

Můžeš nám říct, jak ses vlastně dostala do České Miss?
Zkoušela jsem to asi třikrát, ne-li víckrát, a nikdy mě nevybrali. Když jsem měla poslední možnost, kvůli věku - příští rok bych už nemohla, protože bych byla stará - tak jsem do toho šla ještě jednou. Jsem bojovník a za svými sny si jdu. Říkala jsem si, že bych si to celý život vyčítala, kdybych to alespoň nezkusila. Zkusila jsem to a splnila jsem si jeden ze svých snů. Byla jsem finalistkou České Miss. Od 17 až do 24 let mě to nepustilo.

Jak to máš dnes se svojí rodinou?
Mám svého staršího milovaného bratra Káju, je to pro mě nejvzácnější člověk na světe. Je to můj životní hrdina. Vždycky se o mě staral a vždycky mi byl tou největší oporou. Je to člověk s obrovským srdcem a já si ho velice vážím. Ochraňoval mě celý život a byl mi dobrým vzorem. Tatínek za námi jezdil celé dětství, maminku jsem viděla po 16 letech na mých devatenáctých narozeninách. Napsala jsi autobiografickou knihu.

Můžeš nám přiblížit, co v ní je? Co tě motivovalo napsat takovou knihu? Podle recenzí je velmi úspěšná.

Řekla jsem si, že by mi v dětství taková podobná knížka pomohla a že vlastně na trhu chybí. Četla jsem už jako dvanáctileté děvče, a když jsem vyrostla, zrovna na taková děvčátka jsem si vzpomněla a chtěla jsem jim pomoci. Občas stačí sdílet své bolístky, člověk zjisti, že není sám. Navést někoho na cestu a oživit víru, která v nás dříme. Je o životě v děcáku, o splněném snu, naději, lásce, přátelství, odpuštění, o mně, o mých bolístkách, pádech a víře, že to i přesto zvládnu!

Četla jsi, když jsi byla v domově, časopis Zámeček?
Ano, vždycky, velmi mě bavil. Děkuji za něj. S největším zájmem jsem četla pravdivé příběhy dětí. Mám ráda opravdovost. Zámeček jsem četla asi od té doby, co jsem čtení nebrala jako nepříjemný předmět ve škole, ale jako zajímavý odpočinek. Tedy od doby co umím číst.

„Splnila jsem si jeden ze svých snů. Jsem bojovníka za svými sny si jdu.“

Máš nějakou nejhezčí i nejhorší vzpomínku na dětský domov?
Křivdy i láska. Bolestivé a radostné vzpomínky. Šikana, strach a beznaděj. Tety - to je to nejkrásnější, co mi domov dal, miluji je všechny! Zasloužily by medaile! Nejhorší byla ztráta jistoty, když jsem musela domov opustit.

Jaká je tvoje rada pro děti z DD, kteří se připravují na samostatný život?
Jedině jejich vlastní zájem to, co je venku čeká, může odchod ulehčit. Říkat nám ostatní mohou cokoliv, ale musíme chtít se zajímat. Spoléhat se sám na sebe a neočekávat. Kdykoliv budu moc, jsem tady pro děti, je ale velmi nereálné všem pomoci, ale věřím, že se z mých chyb děti poučí, věřím jim. Kdo budete chtít, můžete mě napsat třeba na Facebooku do zpráv.

Chtěla bys něco vzkázat čtenářům Zámečku?
Milé moje zlaté děti, jsem jedna z vás, a proto věřte mi, že vím, jak se cítíte. Děkuji, že jste si přečetli můj rozhovor. Prosím buďte silní, věřte v sami sebe, vše dokážete i nemožné. Jsem velkým příkladem, že to jde. Byla jsem smolař. Jste nejlepší děti, které jsou tu, aby změnily svět k lepšímu, jsem tu pro vás! Objímám vás! Lidé velmi rádi vyhledávají negativní informace, svět jim to zprostředkovává. Televize, internet, reklamy jsou plné negativních vjemů. Osobně se více zaměřuji na pozitivní zprávy, snažím se je šířit a nepřemýšlet nad tím, co nám chybí, ale být vděčná za to, co mám. Lidé hodně přemýšlejí a málo se usmívají.

Neberte si nic osobně, nedělejte si domněnky, nehřešte slovem a dělejte vše, jak nejlépe umíte – jak radí Don Miguel Ruiz…

Rozhovor připravili:

Albín Augustín Balát, Lukáš Kotlár