Jsem Ready!
Projekt občanského sdružení Ponton podpořil během uplynulého půl roku téměř 4 desítky mladých lidí z výchovných ústavů z Plzeňského kraje. „Jsem Ready!“ podporuje mladé lidi při odchodu z dětských domovů a výchovných ústavů tak, aby se co nejlépe zapojili do běžného života. Nejde jen o víkendové pobyty plné praktických rad, ale také o pomoc před a po opuštěním domova či ústavu včetně podpory při hledání zaměstnání nebo bydlení. Své o tom ví René Patkolo, který se díky Pontonu dostal z VÚ Terešov domů na podmínku.
René: Neuvěřitelný zlom v mém životě
Kde ses s projektem „Jsem Ready! setkal?
Na pobytu. Nejdřív jsem to bral spíš jako možnost vypadnout z VÚ na víkend, něco zažít, ale na jejich přednášky jsem nejdřív nebyl moc zvědavej.
A co Tě na pobytu bavilo?
Asi ten fotbálek venku. Ale nakonec jsem zjistil, že i ty přednášky nejsou zase taková nuda a že mi můžou pomoct.
Takže ty přednášky Ti nejvíce pomohly?
Ne, to ne. Spíš to posloužilo, že jsem poznal pracovníky, se kterými jsem pak mohl řešit svoje věci.
A na čem jsi s pracovníky JR! pracoval?
No, dostal jsem se do ústavu kvůli problémům ve škole, ze které mě vyhodili, a dostal jsem se do výchovného ústavu. Tam jsem neměl potíže, ale cítil jsem, že jsem tam jakoby za trest. Naskytla se možnost, když si zajistím školu tam, kde bydlím, a kde bude stejný obor, co se učím tady v ústavu, tak že mě pustí na podmínku.
Jakou roli tedy sehrál projekt Jsem Ready!?
Já jsem ze severních Čech a v okolí mého bydliště zase moc oborů, kde by mě vzali rovnou do druháku, do druhého pololetí, moc není. Buď školy horší, nebo zase takový, kde by mi přechod neumožnili. Nejlepší by byla škola, ze které jsem musel odejít, ale to mi přišlo jako nemožný, trochu jako sci-fi. Další věcí bylo domluvit se s ústavem, rodiči a školou, to pro mě nebylo snadný.
Proč?
Mobil máme pouze v určitou dobu, kreditu málo. Volat do školy jde jen o velkých přestávkách. Navíc je fakt hustý dát dohromady domluvu mezi rodiči, školou a ředitelem ústavu. Naštěstí jsem si o své situaci promluvil s pracovníkem projektu, řekl mu, co bych si přál.
Jak to dál probíhalo?
Moc jsem netušil, co od toho všeho očekávat. Řekl jsem, co bych chtěl, promluvili jsme si o mém oboru a podepsal jsem souhlas, aby mohli pracovníci projektu jednat mým jménem a víc neřešil. Soustředil jsem se na svůj život ve výchovném ústavu.
To bylo vše?
Občas za mnou z projektu přijeli, abychom upřesnili informace, ale spíš to probíhalo po telefonu. Pak jsem se dozvěděl, že můžu druhé pololetí zahájit na škole, kam jsem si přál jít, na autokarosáře. Bylo to super, přišlo mi to skoro neuvěřitelný.
To vše zajistil projekt Jsem Ready!?
No, oni to spíš rozjeli a vyjednali a pak to přešlo mezi rodiče, kteří to dotáhli. Ale nešlo jen o tyhle věci, taky jsme se navzájem poznávali. Kdybychom si nerozuměli, tak by k žádné spolupráci asi nedošlo. Taky to celé bylo zadarmo, takže o.k. Chtěl bych jim takhle i poděkovat.
Vídáš se ještě s pracovníky projektu?
Nepravidelně. Spíš jen kontakt o tom, jak se daří a tak. Ale kdybych něco potřeboval, tak jim můžu kdykoliv zavolat, a to až 2 roky po odchodu z ústavu. Je to super, ale doufám, že to už nebudu potřebovat.
